Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flowers For Bodysnatchers - Aokigahara

Flowers For BodysnatchersAokigahara

Symptom30.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Les jako múza stál na počátku mnoha hudebních nápadů. Katalyzátorem tohoto alba není ani tak les samotný, jako spíše to, co v něm sídlí.

Na úpatí hory Fudži se dějí divné věci a kdyby něco jako "kdyby" existovalo a japonský spisovatel Seičó Macumoto nechal knihu Tower Of Waves (1960) uvězněnou v temnotách své mysli, byl by možná les Aokigahara jen obyčejným lesem. Tak zvaný "les sebevrahů", který se v oblasti poblíž jezera Šódži nachází, inspiruje k akci filmaře, hudebníky, ale i své nešťastné oběti. Hudba podobného ražení, založená na skutečných a hlavně stále současných událostech, vyprovokovaných zmíněnou knihou, může být silný stimulant nálady. Pro mysl zjitřenou znalostí věci to platí dvojnásob, proto poslouchejte pozorně, ale opatrně…

 

Vedle své druhé hudební identity The Rosenshoul, laděné více industriálním směrem, je australský hudebník a fotograf Duncan Ritchie v současné době činný hlavně pod značkou Flowers For Bodysnatchers. Když někdo takový zaměří svou pozornost mezi zástupy stromů notoricky známého lesa, který podle všeho obývají démoni japonské mytologie, člověk zpozorní. Navzdory potenciálu námětu je hodina temného ambientu laděná více jako výpravná exkurze, kde zazní celá škála pocitů, složka děsu a hrůzy nezůstala nedotčena, nebyla ale vytěžena na maximum.

 

Přidanou hodnotu desky tvoří fakt, že Duncan Ritchie "místo činu" osobně navštívil a náladu skladeb podtrhl vlastními terénními nahrávkami ze svých cest mezi Tokyem a Aokigaharou. Prostor mezi notami digitálně generovaných zvuků klavíru a klávesových ploch tak vyplňují střípky autentické atmosféry místa. Genius loci ze skladeb doslova odkapává. Solidní práci s klavírem sekunduje dobrý vkus pro tvorbu ambientu z hudebních i nehudebních elementů.

 

Očekávanou samozřejmostí jsou folklórní prvky, kterých se sice dočkáte, ale je jich jako šafránu. Zvuk gongu v desáté The Games Foxes Play, brnknutí na koto nebo jemu podobný strunný nástroj v šesté Night Heroin a samozřejmě nejvýraznější ze všech, podmanivý ženský vokál ve čtvrté Kuroi Jukai (angl. The Black Sea Of Trees). První minuty alba jsou přívětivé a úvodní kus Prisoner Of Night And Fog sází hlavně na smutek. Se zvuky kapající vody ve druhé And There Is A Darkness už může přijít i sklíčenost. Síla nahrávky, za kterou stojí dobře zvládnutá mravenčí práce, se naplno projevuje hlavně z celku. Intenzita zážitku stoupá úměrně s pokročilou hodinou, kdy je lépe po původu některých ruchů nepátrat.

 

Do úplného nadšení mi na nahrávce chybí výraznější faktor napětí, který by budil strach a respekt z neznámého nehledě na denní dobu. Na druhou stranu chápu, že takové uchopení tématu by bylo možná až příliš prvoplánové. Melancholičtější ladění s několika letmými pohledy do chřtánu temnoty, má blíže ke skutečnému stavu věcí v reálném světě, kde se hmota protíná s fantazií a nabízí přesně tolik pohledů, kolik mysl jednoho pojme. Duncan Ritchie v deseti hudebních obrazech výborně vykreslil rozměr tragických událostí a tíhu, která po nich v zeleném šeru zůstává.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.12.19 8:19odpovědět

Moc fajn připomínka. Les Aokigahara jako zdroj inspirace tady byl už vícekrát, ale Duncanovo zpracování je mi nejblíž.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky