Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přibyla mi do kolonky dosud neslyšených kapel další slibná akvizice. A přitom se mi krásně trefila do vkusu. Stačilo jen jednoho dne sledovat komunikaci mezi kolegy Garmfrostem a Dagonem a vzít si z ní to podstatné. Že zdravím Unholy Pagan Fire!

Fluisteraars patří mezi kapely, jejichž black metal si nepotrpí na okázalosti. Žádné hrdé pózy a nalíčení, žádné tepání do kostelních sborů a víry obecně. Stylizace kapely není o vizuálním zlu. Fluisteraars jsou dva pohodáři, kteří svůj black krotí melancholií lesních procházek a klidným sledováním noční oblohy. Dbají na to nechat všechnu špínu světa řádně splavit, nejlépe někde daleko od civilizace. Když půjdeme po jejich stopách, octneme se blízko stylového průsečíku kapel Wolves in the Throne Room a Wiegedood. Tak Fluisteraars alespoň vnímám já.

Těch přirovnání a zařazení může být samozřejmě víc. Dvojice má na kontě již své třetí album, přičemž minulost souboru mi byla až do této chvíle zapovězena. Ale nevadí, chuť jsem si výrazně spravil aktuálním dílem Bloem (květ). Zlo v podání kapely není zlem v pravém slova smyslu, ale příjemně namíchaným koktejlem temp a nálad, kdy se hledá rovnováha mezi melodiemi a brutalitou. Nutno dodat, že nejen hledá, ale i nachází. Fluisteraars se povedlo zahrát optimální polohu mezi sypáním uhláků do babiččina sklepa a čundrem s kamarádem, na kterém dostává průchod volnost a čerstvý vzduch.

Bloem je skutečným květem na blackmetalovém poli. Nenáročná a příjemná půlhodinka v podání pěti skladeb, které se sympaticky krčí v podzemí a mezitím stíhají malovat na oblohu. Tvorba Bloem je mixem epiky a přímočarosti, kdy bych vyzdvihnul hlavně smysl pro to zůstat nohama na zemi a nepouštět se příliš daleko. Takto to kapele nesmírně sluší. I ve Fluisteraars je kus hrdé výpravnosti, ale nedělají z ní středobod vesmíru a jen ji ve vší slušnosti pustí ke slovu, protože i ona má něco na srdci. Snad jediným "výstřelkem" alba v tomto směru je lehká hra se zkreslením v Nasleep a dechy v závěrečné Maanruïne. Oboje funguje, ani jedno neruší poklidnou atmosféru desky.

Album se zprvu tváří nenápadně, možná i monotónně. Je to způsobeno právě tím celkově skromnějším přístupem. Je potřeba nechat skladbám dostatek času, aby skutečně vyjevily, co v nich vězí. A je pravda, že až pak Bloem ukáže svou pravou tvář. Fluisteraars jsou velmi šikovní v prolínání nálad, deska je jednoduchá a kompozičně zvládnutá poslechovka do nepohody. Nic komplikovaného, nic teatrálního ani nadutého. Plynulost a melancholický spád v přímém přenosu. Jsem naprosto spokojen.