Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fotocrime - Principle Of Pain

FotocrimePrinciple Of Pain

Jirka D.17.7.2018
Zdroj: CD 4-panelovém paperpacku (#GOLDEN044) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Fotocrime se definovali už loni a letos na tom nemění nic. Nové album přináší očekávatelný, lehce dekadentní zážitek s nádechem analogových synťáků.

O počátcích nejen Fotocrime, ale i dřívější kapely Ryana Pettersona Coliseum, jsem poměrně podrobně psal v recenzi předchozího EP, takže se nebudu opakovat a odkážu vás tam. Nastudovat! Pokud jste dočetli, logicky si odvodíte, že tohle album s dost naivním obalem (rozhodně horším, než jaký byl použit na Always Night) je dlouhohrající debut. Sestava kolem hlavního tvůrce vydržela, vydrželo i žánrové směřování a zvuk kapely obecně. Prostě žádný progres, ale dotažení toho, co bylo započato loni, do plnohodnotného alba.

 

Fotocrime band

 

Pokud jste poctivě přečetli onu zmíněnou recenzi, neušly vám moje drobné výhrady k lehké průměrnosti a fádnosti většiny skladeb, které sice poctivě ctily odkazy na post-punk, dark-wave a další příbuzné žánry, ale s ničím extra zajímavým nepřišly. Moje tehdejší pocity šly shrnout do jednoduchého závěru dobře poslouchatelné, ale nikterak invenční desky, která se klopotně snažila o vytvoření přiléhavé atmosféry, ale moc se jí to nedařilo. No a nahrávka nová, s trochu zábavným názvem Principle of Pain, velký pokrok na tomto poli nezaznamenala.

 

Ono se není čemu divit, když hlavní skladatelské otěže drží pevně a výhradně Ryan (tentokrát uváděný jako R), který současně nahrál většinu nástrojů a vokálních stop. Taková Shelley Anderson, která je uváděná jako člen sestavy a nad jejímž hlasem jsem se rozplýval v recenzi Always Night, se tentokrát objevuje pouze v jedné skladbě (Gods In The Dark), což oproti dvakrát se vyskytující, hostující Janet Morgen vypadá trochu jako promarněná šance. Ve výsledku to celé připomíná spíše Pettersonův studiový projekt, jemuž sem tam vypomůže náhodný kolemjdoucí muzikant / zpěvák s výjimkou Mothera, který na stoličce za bicí soupravou sedí prakticky ve všech skladbách.

 

Nelze se pak divit, že z nové desky mám dost podobné pocity jako z jejího kratšího předchůdce, což ale neznamená, že by ty pocity stály za starou belu. Petterson má přiléhavý hlas, kytary výborně udělaný reverb, baskytara opět není moc slyšet a synteticky pojaté bicí by naprogramoval (čemuž v některých skladbách docela věřím) začátečník za jedno odpoledne. Nic proti, kromě té utopené baskytary všechno sedí a zapadá do slušivého celku, který vyznívá sice lehce ospale, ale pro poslech na odpočinek více méně ideální. Velké nápady a silné momenty opět v nedohlednu, zvykám si.

 

 

Favorit? Za mě asi The Rose And The Thorn, která zachraňuje špatné dojmy po předchozí nudě Don’t Pity The Young, ale třeba i následující, krátká a výstižná věc Autonoir. Velmi dobře funguje již zmíněná Gods In The Dark, a to hlavně z toho důvodu, že vokální duet Ryana a Shelley Anderson má něco do sebe. Lze jen litovat, že dalších společných chvil těchto dvou hlasů se na albu nedočkáme - velká škoda.

 

Velké myšlenky závěrem? Nic nebude. Principle of Pain je prostě žánrovka v dobrém standardu, která si na nic víc ani nehraje. Občas si na sebe vzpomeneme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky