Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
From Hell - Ascent from Hell

From HellAscent from Hell

Michal Z21.10.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Není příliš thrash metalových souborů, které bych dobrovolně vynášel na světlo. U From Hell tak činím z čiré radosti, kterou mi dokáží vyčarovat s každým poslechem. Jejich společnosti si cením možná až příliš, zatím to však vypadá na nejlepší thrashmetalový vzorek letošní sklizně. Klaním se.

Americká sebranka svým jménem From Hell asi příliš nenapoví a nevzbuzuje v našich končinách širokou vlnu zájmu. Při zmínce, že jde o soubor ostřílených chlapíků z americké metalové scény, možná někdo zpozorní. Po vyslovení příjmení Bostaph někteří netrpěliví otevřou příslušné weby a poslechnou si, čeho se to současný (opět) bubeník Slayer zúčastnil. Sekundanty má velmi ostřílené a materiál, který představují, není jen bohapustou zkaženou thrashmetalovou konzervou, ale pěkně žhavý materiál se slušně emotivní přidanou hodnotou.

 

Nahrávka „Ascent from Hell“ může zpočátku budit dojem, že půjde o provařenou kombinaci thrashe, blacku a death metalu, která svojí vyčerpaností nemůže nikoho překvapit. Avšak v případě těchto ošlehaných borců jsem tento předsudek zatratil hned při prvních povrchních ohledávkách. Přenos posluchače v čase, dejme tomu dvacet let nazpět, se From Hell daří provést naprosto bravurně a mohli by poradit nejednomu autorovi sci-fi literatury, jak se s tím vypořádat. Dokáží uchopit látku Cerebral Fix, Kreator, Death, Venom či Coroner a hezky zčerstva ji přednést nové generaci posluchačů thrashmetalových rytmů. From Hell nepotřebují k budování silných skladeb nic zvláštního, žádné moderní serepetičky, stačí jim jen jejich hlava, obyčejné kytary a umění vyjádřit pocity skrze obstarožní hudební vzorce.

 

Modernu, progres či avantgardu s experimenty si tedy necháme stranou. Stejně tak i čtenáře a posluchače po nich prahnoucích, zůstanou pamětníci nebo současní vyznavači old school přístupu. From Hell svým zaříkáváním otevírají staré peklo, jeho chapadla lapají náhodné kolemjdoucí, ale především i ošlehané thrashmetalové fanoušky, kteří do jeho prohřáté náruče skočí bez zbytečně bázlivého váhání. Přísun old school thrashingu je povětšinou velmi uhrančivý a sebevědomý, rozvážný a zároveň nabitý vášní. Pánové dokáží velmi důkladně budovat a kovat nálady, které mají opodstatnění a dlouhou životnost. Nelétají jen žhavé špony, ale přechody mezi skladbami nabourávají útržky hororů. Obyčejně tyto postupy rozbíjí atmosféru, zde se vše povedlo vybalancovat ku prospěchu věci. Ostatně, jak by jste chtěli udržet posluchače čilého v téměř sedmdesáti minutovém válu?!

 

From Hell přesto mají co říci, neštítí se atakovat devítiminutové hranice skladeb a stejně tak do nich vmontovat dotek Death či Slayer. Zmíněná uhrančivost dokáže právě v rozlehlých kompozicích vpustit do hry posluchače velmi rychle a dovolí mu prožít výlet do běžně zapovězených krajin fantazie a stavů myšlenek. Říkáte si, že jsem na nějaké chemii, když toto prohlašuji o ryze old school thrash kapele, ale plynoucí hudební fakta mi nedávají na vybranou. Hrátky nálad a drtivých rytmů jsou promyšleny do puntíku a nemám problém se jim oddat více, než jsem ochoten učinit u jakékoliv soudobé nahrávky. V okamžiku, kdy se do hry minoritně dostávají i čisté vokály, je jasné, že pánové postřehli kolegy Machine Head, na které letos spoléhám, že mi From Hell vystřídají v daném ranku na trůnu.

 

Občas se mi do popředí myšlenkového průjmu hrnou úvahy, že vlastně poslouchám ryze průměrný materiál, ale s každým dalším laufem se tyto pocity oslabují a nechávám se většinově střednětempým mazaným skluzem utavit. Nemocné refrény tu a tam s příbalem hitových nástřiků naprosto samozřejmě napochodují do hlavy a uhnízdí se tam navěky. Hudebníci často využívají výhodu vlastního podání a dokáží posluchače překvapovat, jakouže hru to vlastně po drtivém servisu budou v rozmanitých výměnách protěžovat, i když se hraje na staré dobré antuce. Občas dokáží dominantní středovou polohu rozbortit neúprosným žalmem. Tu nepropustnou mlhu rozfouknou hromadným melodickým halekáním či vyvětrají zatuchlou ranní atmosféru ložnice klavírním intrem. Poctivá hudba, kterou lze bez problémů uchopit a být na vlně spolu s jejími tvůrci. Člověčenství a ryzí radost ze hry ční ze všech záhybů a mně, nešťastníkovi, jenž prožil dospívání v thrashmetalových okovech, nezbývá než si užívat Stockholmský syndrom až do dna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky