Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Funebrarum - The Sleep Of Morbid Dreams

FunebrarumThe Sleep Of Morbid Dreams

Michal Z28.6.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album „The Sleep Of Morbid Dreams“ je hrubě opracovaná tlustá fošna, která všechny své taje a krásy neukáže na první letmý dotek. Sedněte na ni. S první třískou v prdeli zjistíte, že ji jen tak z pod kůže nedostanete.

Americký mlýn Funebrarum z okolí New Jersey se přece jen roztočil a po osmi letech zaznamenal na CD svůj teprve druhý plnohodnotný lomoz vlastního vnitřního soustrojí – „The Sleep Of Morbid Dreams“. Výsledná mlýnice nejednoho náročného deathera utvrdí v chuti se s nimi setkávat ob sezónu a nikoli náhodně po letech – tak je materiál hluboký a přitažlivý. Kašlete na trendy. V klasice je síla, která vydrží roky.

 

Přes řádnou „old-schoolovost“ jsou Funebrarum na novince díky velmi vyváženému zvuku poslouchatelní i přes nutnou patinovou špinavost a hrubost. Krásný mohutný Jeep zaflákaný až po střechu bahnem, který vás zve na další šílenou projížďku nekonečným marastem. Koleje jsou hluboké, pedál na podlaze, motor o velkém objemu dusá, bahno nemá šanci, tuto jízdu o sedmi zkouškách prolétnete napoprvé. Poskrovnu se najdou i stezky utonutí hodné v temnotě, hloubce a sračkách. Po dobře načasované změně transmise jsme zatlačeni do sedačky a řítíme se k cílové šachovnicové tkanině.

 

Funebrarum se podařilo přežvýkat dávná klišé a po svém znovu předložit. Základy jsou cítit v dávných Entombed a jejich zářezu „Left Hand Path“ (dále poznáte Autopsy, Grave, Carnage). Důležité je, že při poslechu nevzniká pachuť. Nádech odéru pekelných černých jazyků, temnota, zkáza a totální devastace – takto je možno shrnout aktuální pohled Funebrarum na jejich tvářený kus kovu. Čpící a až jedovatý death metal je doveden téměř k dokonalosti. Překračuje mnoho děl stylových souputníků, kteří příliš nelpí na pocitech a duši hudby, ale spíše se vše snaží dohnat vytříbenou technikou a vyblýskaným zvukem. Syrovost je hlavní deviza Funebrarum. Pánové pilně studovali ve Stockholmu.

 

Převažující střední tempo alba je drtivé a neústupné, rve a rdousí vlastní tíhou, kytary stylově sekají, tu čarují, murmur čítankový. Dusot hromovládce nezná slitování. Decentní střídání nátlakových pasáží s oddychovými přináší celku dynamiku zrychleného tlení. Melodické mezihry nebo velmi povedená sóla jsou vkusně špikována do marasmu, abychom přes ně mohli přeručkovat a nemáchat si hubu jen v bordelu. Oblastní přeháňky a spršky doom metalu působí jako rozpustné startovací hnojivo na rostliny útlého věku. Z každé takové zálivky vyrukuje úžasná košatá řežba. Klasickou sypačku je možno také objeviti. Pověstný vrchol alba spatřuji v „Nex Monumentum“, kterážto ve své až epické stopáži přináší všechny elementy, se kterými Funebrarum zacházejí s umem mistrů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 7.11.12 8:18odpovědět

Velmi dobrá a veřejnosti ne moc známá kapela. S Funebrarum začínám trávit čím dál více času. Death Metal, který já opravdu můžu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky