Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Doom metal Giant Squid nikdy nebyl tou pravou živnou půdou pro žánrové umíněnce, kteří bytostně nesnáší experimenty. Svéráznější muzikantské pochody kapely, která si tak trochu stejně dělá co chce, je dobré brát spíš jako úšklebek nad vkusem pravověrného hřbitovního ochmelky. Tihle pozoruhodní Amíci se o zkázonosný styl zdařile otírají, berou si z něj co potřebují, aby zakrátko zmizeli o pořádný kus dál s úplně jiným návodem, jak dělat randál. Postupný vývoj kapely dospěl až do bodu nejprogresivnější (a dodnes ceněné) nahrávky "The Ichthyologist", ovšem od tohoto mezníku jako by Giant Squid stáhli svá slídivá tykadla a spokojili se decentnějším projevem. To potvrzuje jak následující EP "Cenotes", tak aktuální sbírka věnovaná dávno zapomenuté mínojské civilizaci. Co však vedlo hlavní pachatele k opěvování zrovna této etapy dějin lidstva a výletu na řecký ostrov Kréta, to neumím odhadnout.

Malůvka na obalu alba je ale docela pěkná, taková taktně nemetalová, řekl bych. A Giant Squid? Ti jsou znovu taktně (ne)doom metaloví. Pokud jsme nakousli dřevněji pojatý projev kapely, hned titulní song říká "ano" všemi deseti, ale šibalsky a po svém. Giant Squid během něj stylově předvádí jak nebýt stylově spoutáni a přesto zde doom metal surově napadají, aby jej pak poučili o jeho právech. Záludná to vlastnost, ale také nesmírně výživná. Znovu se zde snoubí tklivá, mnohdy až folklórně znějící, mystika s hrubozrnným servisem riffů, během nichž končí veškerá krása pod šeredným nánosem špíny. Velký prostor pro cello je skvostně využitý, stejně tak můžeme hovořit o rozdělení úloh u vokálů. Hlavním aspektem ovšem pořád zůstává samotná stavba kompozic, kdy není místa, které by necitlivě narušovalo spád desky a nutilo si říct o přeskočení na další track. Kdepak, tohle vážně nehrozí. 

Deska samotná nepřináší ve fungování Giant Squid něco nečekaného, její hlavní síla spočívá v umění darovat posluchači novou možnost, jak se pohybovat v netradičně pojaté metalové muzice. Lze díky ní nalézt jak silnou atmosféru, tak velmi chytře zvládnuté prolínání jednotlivých nálad. Giant Squid jen dobrovolně pokračují v tom, co je jim vlastní a co umí nejlépe. Ve spojení smyčců a jemných emocí pod přísným dohledem destrukce těžké kytary. Protiklady se přitahují a díky přístupu Giant Squid to platí dvojnásob.

Obracet se příliš komplikovaně v čase minulém a připomínat si přínos každého z alb souboru, mi přijde krapet přitažené za vlasy. Žijme chvíli přítomností. Osobně mám stejně raději tuhle přízemnější polohu experimentální duše Giant Squid. A nová deska "Minoans" to jenom potvrzuje. Je to vypečená záležitost bez hluchých míst. Stále na špičkách, pořád připravená chytit za límec. Chvíli smutně smířená, potom zase bouřící jako sopka před výbuchem.  Doporučuji všem, kteří se nebojí nechat svůj doom metal opřený doma ve stodole, nebo někde v přilehlém klášteře. Dnes to o něm zase není.