Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzato nejpřísnějším měřítkem, není nové dílo anglických mozkomorů Grave Miasma žádným překvápkem. Dokonale rozvíjí dlouhohrajícího předchůdce „Odori Sepulrorum“, s tím, že nekonečná pouť nemá čas na okolky a rovnou vás vtáhne do věčného příběhu. Na první zátah většinou zaujme jen krátkodobá levota. „Endless Pilgrimage“ je chytlavou peckou hned od začátku. Zdá se příliš snadným soustem, které postupně vyvane v šeď, nenutící dál zkoumat… Nebo ne? Grave Miasma nám předložili umělecky skvostné dílo, kde se snoubí právě ta líbivost ukrývající různé třinácté komnaty s černě démonickou aurou, nepouštějící jen tak někoho. Přes popsané vlastnosti nečekejte odklon od temného deathu. Chaos vesmíru i podvědomí nadále zůstává náplní výraziva mladých hrobařů.

Díky opětovného zvukového ošetření šikovného pána Jaimeho Gomeze Arellana plně vynikne dynamika projevu, průzračně výrazné nástroje vzájemně spolupracující a stejně tak i kus potřebného bahna k umocnění dojmu. Zdá se, že kluci nebudou přelétaví – mají stále stejného producenta, label i sestavu. Mají tedy na čem stavět. Pouze k vizuální podobě si přizvali jiného umělce, věhlasného Costina Chioreanu. Tato změna není změnou k lepšímu (předchozí obrázky byly skvěle nemocné), ani k horšímu. Jsou pouze jiné, k albu výborně pasující.

Grave Miasma svoje EP dělá dlouhá a stejně tak tomu je i nyní. „Endless Pilgrimage“ je sbírkou pěti songů na ploše přesahující 33 minut a opět se jedná o ucelené dílo, fungující jako samostatné album. Yama Transforms to the Afterlife vás sitárem přizve ke své vizi transformace nekonečné poutě. Kluci opentlili skladbu dojmem chrámového chorálu, vzývajícího nesmrtelnou entitu, aby vás vpustila bez oběti do své říše plné mlhy, náznakových obrysů, kde čas nehraje roli. Vnímavému posluchači dobře nebude a ostatní si užijí kvalitní metal s mohutnou atmosférou. Utterance of the Foulest Spirit tulákovi na pouti klidu nepřidá, vede ho dál do bažin nelidství. Nejodpornější duch promluví a poutník bude potřebovat silnou vůli k pokračování. Hudební podklad je mix temného deathu obohaceného o orientální melodie i nástroje, stejně tak ovlivněného pradávným záhrobním doomem. Skladba se válí jak prase v blátě, basa duní jako hrom a zpěvák vyje, vrčí, sýpe jako nemocný pes. Kytary občas vykouzlí melodii, která má daleko ke snadné kráse. Líbí se mi skvěle promyšlené bicí, svoji variabilností vybízející k poslechu pouze nástroje samotného. Třetí Purgative Circumvolution uklidní i milovníky normálnějšího nářezu. Jednodušší začátek v rychlém tempu se ale opět vrací k bahnu záhrobního hnusu. Klasicky zběsilá sóla dávají vzpomenout na pradávné šílenosti typu Slayer nebo Sepultura, respektive  Death. I další Glorification of the Impure obšťastní posluchače stejným scénářem. Všimnout si můžeme lehkého odklonu od orientálních melodií směrem ke staroškolskému metalu s festovním dotykem thrashe, což už naznačila předchozí skladba. Závěr pak patří monumentálnímu skvostu Full Moon Dawn, vracejícímu se k výrazivu počátku desky. Tedy silně atmosférickým melodiím hnusného střihu. Zde se nabízí příměr – civilizovaná špinavost.

Grave Miasma stále rostou, svoje řemeslo zdokonalují a zároveň zůstávají věrni podzemnímu výrazivu. Rád bych se vyhnul stejným slovům ze své recenze na „Odori Sepulrorum“ a nepovídal zde opět něco o nové krvi, o slibné budoucnosti Grave Miasma. Přítomností dokazují, že s nimi není jen nutné počítat, ale jsou obrovským přínosem pro scénu, kterou mrtvou vodou oživují. Nehrají jen pro milovníky extrémní hudby, ale své si najdou i gurmáni, libující si v nevšedně chytré muzice, kteří se nekonzervují v jednom stylu a hledají vzdálené hranice uměleckého vesmíru.