Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stejně jako stará řeka vinoucí se mezi severskými fjordy, byl před námi prozatím schován i nový funerální projekt Guðvangir. Jde o další one man projekt, tentokrát těžící na pohřebním doom metalovém poli. Ocitáme se v Norsku, v těsné blízkosti surové přírody a v přímém souznění s těmi nejmalebnějšími místy této země. Guðvangir je vlastně taková doomová krajinomalba, nebo hudební dokument severské krajiny. Každá ze tří kompozic je zasazena do konkrétního místa, takže se na začátku dostaneme na Lofoty, kde strávíme noc. Další den ráno nás pro změnu čeká obdivování druhého největšího fjordu světa Sognefjord a pouť zakončíme na zvlněném území Hardangervidda. Doom metal a zeměpis severní Evropy, no proč ne?

Guðvangir se drží funerálních pravidel a jeho gró spočívá v těžkopádném a jen pomalu se rozvíjejícím materiálu. Hrubé zrno a těžká skepse je ovšem čas od času promyta melodiemi a dalšími odstíny. A motivy se začnou postupně vybarvovat, jen v šedočerném úboru tu chodit nebudeme. Své si řekne čistý vokál i klávesy, a celková stavba skladeb nezůstává zaseknuta v jednom obřadním bodu. Když si to situace žádá, jako třeba ve druhé skladbě, tak se projekt rozběhne a uhání krajinou v kvapíkovém tempu. Jistá unylost k tomuto žánru patří, ale Guðvangir se daří posluchače udržet v napětí. Všechen klidový režim se časem změní v docela pěkně tvarovaný děj.

První poslechové momenty se drží při zemi, ty další už jsou zajímavější. V tomto ohledu je nejdál třetí skladba Landskapet på hardangervidda, která se vymaní ze sevření přímořských masívů, silnice se vinou daleko do dáli a doom metal Guðvangir jako by si užíval nabyté volnosti. Jsme blíž civilizaci a dál od studené samoty pravého severu. Právě závěr alba otevře možnosti, kterým je projekt nakloněn. Nebát se vystrčit růžky a rozdmýchat těžkou mlhu z výhledu. Norská krajina je drsná, ale hlavně krásná, a byla by škoda si ji kazit již tak pokaženým počasím.

Slik Elven Renner je zprvu nenápadná až přízemní práce. Někdy naivní a nepouštějící se do zvláštních obratů. Ale nakonec se přes ta pevná pravidla žánru přenese a ukáže se jako odvázanější záležitost. Ano, ty klávesy zní někdy až moc načančaně, ale vyloženě nedráždí a celkový dojem nekazí. Jen čistí to chmurné a funerální. Krajina se rozevírá a Guðvangir se stává atmosférickým doom metalem. Bolest v něm trvá, ale umí se sžít s prostředím kolem. Což mohou být zážitky až euforické. Až zpětně se člověk dostane k oživujícím pasážím, které jsou na albu dřív než ve třetím díle této norské skládanky. Guðvangir je pohřební, ale hlavně melodický počin. V jistých momentech nabídne podobná řešení, jako se to daří například jinak mnohem otevřenějším sousedům Hamferð. Je to v malé míře, ale ta severská nátura se zkrátka nezapře. Jinak je Guðvangir samořejmě věrný větší apatii a těžkému zkroušení. Líbí se mi však, jak to ve vší skromnosti dokáže sladit v jeden těžký kolos.

První album tohoto norského projektu je dobrý doom metal. Nenazval bych to vyloženě překvapením, ale solidním plácnutím do trudnomyslného vlnobití severu ano. Jméno Guðvangir si budu pamatovat, ukázalo se, že svůj doom metal umí tvarovat v docela schopný organismus. Zkuste se mnou plakat na stejném hrobě.