Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hannibal Lecter - Avenue to Emptiness

Hannibal LecterAvenue to Emptiness

Jirka D.6.1.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Řemeslně slušná a příjemně překvapující nahrávka, kterou brzdí pouze nevysoká míra vlastní invence.

Hannibal Lecter jsem po prvé zachytil před slušnou řádkou let na jednom koncertu lokálního významu a kromě jejich CD-demáče jsem si odnesl i dojmy o kapele, která svým způsobem reaguje na americkou nu-metalovou vlnu. Tehdy to nebyla žádná výjimka, na začátku milénia se u nás podobných uskupení vyskytlo hodně a některá s různým úspěchem přežívají dodnes. Další setkání s HL přišlo až s aktuálním albem, které mi přistálo ve schránce před krátkým časem.

 

Inspirace v americkém trendu druhé poloviny 90. let je zřejmá i tentokrát, vlivy především Slipknot, Coal Chamber („I´m walking up again“), Ill Niño, ale i indrustriálně laděného feelingu Fear Factory se táhnou téměř celou hrací dobu nahrávky, což ale nutně nemusí znamenat překážku v poslechu nebo předběžné antipatie. Originálního se samozřejmě nevymýšlí nic (ostatně jen u málokteré tuzemské kapely bych si troufl tvrdit opak), sází se na ostrost pramenící někde v neo thrash / groove metalu, nasekanou rytmiku a expresivní vokál, který je doplňován druhým, čistým zpěvem mizerné úrovně (naštěstí nepříliš často). Za samostatnou zmínku určitě stojí elektronická stopa, která výrazně zvedá celkový dojem z desky. Její nápaditá přítomnost jednak dodává nahrávce skvělou atmosféru (studenou, neosobní), a potom je její využití přiměřené a úměrné. Vedle různých electro metalových blbostí mi tahle míra přijde naprosto ideální.

 

Kompoziční práce nijak nepřekvapí a po několikanásobném poslechu mám z desky spíš celkově uspokojivý pocit, než že by se mi na mysl vracely nějaké silné a nápadité momenty. Jednoduše proto, že takové momenty (snad kromě zmíněné elektroniky) na albu nejsou. Vyjma jedné, česky otextované tancovačky „Revoluce bláznů“ a lehkého úkroku stranou v podobě „Piece of shit“, tvoří zbylé osmero anglicky zpívaných skladeb poměrně kompaktní a ve vymezených mantinelech slušně poslouchatelný celek, který je pro mě spíš příjemným překvapením než další z řady českých beznadějí, které se ke mně dostaly v poslední době z různých směrů.

 

Zvuk byl v plném rozsahu vytvořen v Šopě a bez ohledu na kvalitu sejmutí je díky neúprosnému masteringu poslouchatelný jen stěží, k soustředěnému poslechu nevhodný naprosto. Navíc – a to chápu jen opravdu těžce – byl master ve výsledku ztišen o nějakých 5 dB, čímž došlo v podstatě k degradaci pravděpodobného záměru vysoké hlasitosti. Někde něco nezafungovalo, no. Na druhou stranu několik lichotivých slov bez debat zaslouží příjemně zpracovaný digipak, opatřený vícestránkovým bookletem a prost reklamních log, což se v českém podzemí nevidí tak často.

 

Hannibal Lecter


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Martin / 26.6.15 14:09odpovědět

Souhlasím s autorem článku ohledně problému s Loudness War. Jinak hodnocenou desku HL neznám, mám jen jejich prvotinu a tam je zvuk v tomto ohledu hodně zmršen.

Jirka D. / 26.6.15 15:54odpovědět

Čeče mám doma úplně starou desku HL, bezejmennou, vypálenou už od kapely, s obalem ve stylu novinových článků, kterou jsem koupil kdysi dááávno na koncertě. To je ona? Vůbec jsem netušil, že se ještě u někoho najde... Jinak problém LW je dneska všude, v tomhle jsou Hannibalové úplně zajedno se zbytkem scény.

Frank Sehnal / 7.1.14 0:49odpovědět

Líbí se mi to :-) Poslechl jsem si to na BandZone a nezdá se mi, že by byl master nějak ztišený. V porovnání s jinými písničkami je hlasitost na přibližně srovnatelné úrovni. Od loudnes wars už se poslední dva roky ustupuje, takže v tom nevidím žádný problém :-)

Jirka D. / 7.1.14 7:00odpovědět

Franku, rád bych sdílel Tvůj optimismus, ale kromě několika osvícených zvukařů (většinou zahraničních) žádný ústup od Loudness War nevidím, spíš naopak. Třeba ti domácí zkouší mastery zmáčknout ještě víc, naprosto běžně se setkávám s deskami slisovanými na 4 nebo 5 dB (Hell Sound, Šopa, Biotech a mnoho dalších). Pokud víš o něčem zajímavém, klidně doporuč.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky