Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hentai Corporation - The Spectre Of Corporatism...

Hentai CorporationThe Spectre Of Corporatism...

Bhut23.4.2014
Zdroj: CD (# ZRDISC 8386)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Paleta desky hraje barvami, které se netlučou, nýbrž k sobě ladně lnou, aniž by ztratily cokoliv ze svého původního rázu. Jsou zde momenty jak úsměvné, tak hodné obdivu.

Snad neexistuje savce, který by neslyšel o kapele Hentai Corporation. Dokonce ani bulvární bahenní lázně si nenechaly mezi prsty proklouznout bradavky téhle kapely. Jejich jméno je propíranější než spodky a vzbuzuje množství vášnivých diskuzí a samo sebou i mnoho buřičských negativních soudů. Oheň byl rozdmýcháván především v současných dnech, kdy se na světle denním vyhřívá debutní deska s deviantsky dlouhým názvem The Spectre Of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels From Planet Breadcrumbs Are Attacking A Giant Tree Monster Who Has A Vagina And Holds Hitler Hostage. Nutné si přiznat, že ačkoliv jejich jméno proniklo do hlav nebohých v relativně nedávné době, svou muzikou už svět przní snad od roku 2005. Nebude tedy trvat dlouho, kdy existence kapely dosáhne na příčku deseti let a upřímně mne jímá strach z toho, co provedou hehe.


Myslím, že většina z vás již shlédla chlupatý videoklip Equilbristic Brides, který dokonale vystihuje podstatu Hentai Corporation. Když si totiž odmyslíte vizuální doprovod a soustředíte se přímo na hudbu, dostane se vám vcelku pestré palety hudebních nápadů a vesměs barevná kompozice skladby jako takové. Na ploše cca tři a půl minuty kapela staví především na svém nejsilnějším pilíři, kterým je jednoznačně smysl pro hitovou píseň. Krom toho nesmíme opomenout dar utváření chytlavé melodie, která je doménou zejména kláves. Dalším hlavním a neméně důležitým prvkem je zpěv. Je to přesně ten Radkův nenechavý ječák, který je schopen vystřídat různé polohy během krátké chvíle a přitom neztratit dech a punc originálu. Obecně vzato, je hrdelní prostor tohoto nepřehlédnutelného frontmana značně silný - od hrubého growlu, přes procítěné čisté plochy, až k zmiňovanému nepříčetnému jekotu.

 

To, co jsem vyjmenoval, lze s klidným svědomím říct o každé skladbě. Paleta desky hraje barvami, které se netlučou, nýbrž k sobě ladně lnou, aniž by ztratily cokoliv ze svého původního rázu. Jsou zde momenty jak úsměvné, tak (a to především) hodné obdivu. Určité pasáže jsou totiž perfektně vypilované, čímž jen podtrhují smělé žánrové křížení sedmdesátkového rokenrolu v kontrastu s rychlejším, řekněme, thrashem. Na nahrávce se rovněž nachází několik nenápadných detailů, které ve výsledku značně obohacují dojem z desky o další rozměr; stačí se poohlédnout po použitých tónech kláves, či zbystřit při riffovém výpadu. Je to mozaika, jejíž obraz není roztříštěn v expresionistickou změť, ale naopak působí velice vzdušným a prostorným dojmem. Struktura alba je krom své vlastní hudební pestrosti ještě navršena procítěnou baladou a závěrečným coverem. Právě onen cover na prvý pohled vypadá jako jen přehraná původní verze, ale při pozornějším poslechu (a samo sebou dobré znalosti originálu skladby Zubatá od Pražského výběru) se hned vykreslí v zcela jiných křivkách. Jednoduše řečeno, šílenost snoubící se s genialitou byla mrštěna i do těchto prostor.

 

 


Ve chvíli, kdy deska vyšla, jsem ani nečekal, že dojde i na příjemné pojetí edice. Namísto mnou očekávaného klasického jewel case provedení album vyšlo ve stylovém, desetipanelovém, do kříže rozkládacím digipaku. Grafické pojetí je barevně sladěné a doplněné o všelijaké malůvky s těžko uchopitelným významem, včetně předního hlavního motivu. Ovšem ten naprosto perfektně odpovídá názvu alba. Co víc si přát?! Nádherná práce v nádherném provedení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky