Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finští Hexvessel jsou tu s námi šestnáct let a jejich aktuálně sedm studiových desek by mohla být pouhá statistika jako u každé druhé kapely, nebýt toho, že ten jejich vývoj ztělesněný právě v těch sedmi deskách příliš podobných zjednodušení nesnese. Nechci v tom úplně vidět typický český zlozvyk „ode zdi je zdi“, ale jejich hudební výraz není zdaleka přímočarý, jednoznačný a předvídatelný. Hexvessel ani při nejmenším neustrnuli v jedné poloze, a i když v jejich tvorbě najdete typické poznávací znaky, album od alba se jejich tvářnost proměňuje.

Můžeme tu vlastně vyhlásit na úvod anketu, která že jejich deska je ta vaše úplně nejvíc nejlepší a jsem hodně přesvědčen o tom, že téměř každá si najde svou oddanou skupinu fanoušků. Za sebe se asi nejraději vracím k albu When We Are Death (2016), na kterém si družina semknutá kolem Mathewa Kvohst McNerneyho zahrála na partu hipíků v jakémsi psychedelickém rauši, a u kterého mi ani nevadilo, že vyšlo na takovém už major labelu Century Media. Byl to jakýsi pokus o vyšvihnutí se výš, který vydržel už jen následující album All Tree (2019), aby se pak kapela vrátila zpět do náruče Svart Records, v níž z pohledu svých vydání strávila nejvíc času.

Svým způsobem mě pak docela překvapila informace, že novinka má vyjít u německých Prophecy, ale vzhledem k hudbě, smýšlení a celkovému nastavení jak kapely, tak tohoto labelu, zase ne tak moc. Vlastně bych řekl, že Hexvessel se svým aktuálním přístupem jsou takovou až typickou kapelou pro Marina Kollera a že do jeho stáje skvěle zapadnou. Co tím myslím? Především propojení black metalu, přírody, folku, psychedelie, filosofie - hudební i to mimo rámec notového zápisu – které se tímto vydavatelstvím a jeho kapelami táhne jak příslovečná červená nit. Je to samozřejmě pocta prvním dvěma deskám Ulver, od kterých lze vystopovat celé toto – řekněme – hnutí, které prakticky dokonale ztělesnila úžasná 2CD kompilace Whom the Moon a Nightsong Sings (2010). Pokud ji nemáte nebo jste ji neslyšeli, doporučuju sehnat a naposlouchat.

Tak trošku tím vším mířím k tomu, že aktuální album Hexvessel nazvané Nocturne je z mého soudu mnohem víc metalové, kytarově ostré, temnější a zlověstnější, vokálně drsnější, což ale samo o sobě neznamená, že by bylo dobré nebo lepší. Můžu v tom slyšet vlivy třeba těch raných Ulver, ale mnohem víc se mi před očima objevují Agalloch (Nights Tender Reckoning) nebo Alcest ve svém metalovějším období. Je to v podstatě pokračování směru vytyčeného albem Polar Veil (2023), takže cesta nejspíš logická, i když z mého pohledu trochu směrem vzad.

Vedle toho Hexvessel nerezignovali na svou vlastní podstatu, což je za mě víc než metal v mnohem větší míře dark folk, psychedelie a do značné míry neortodoxní mix všeho dohromady. Všechno tohle je na nahrávce prolnuto do sebe a přes sebe, tedy pasáže rychlé, metalově ostré, s těmi pomalejšími, zvláštně zastřenými. Kytara elektrická se tak potkává s akustickou, skřehot s recitací, klavír s black metalem, a to vše v až avantgardním střídání, které jako posluchač přebírám s lehkým úlekem. Nevím, jestli si nemůžou vybrat Hexvessel, nebo si nemůžu vybrat já, ale tak jak jsem byl zaskočen při prvním seznamování se s albem někdy v létě, tak jsem stejně zmaten i teď na prahu zimy. Je pravda, že po úvodních přímočařejších a metalovějších skladbách v úvodu se nahrávka ve své druhé polovině přehoupne do mě blízké zamyšlenější roviny, že skladby jako Unworld představují ideální průsečík všeho, ale jako celek deska Nocturne klopýtá někdy až moc.

Výslednému dojmu příliš nepomáhá její téměř hodinová délka, s níž kapela pracuje tak, že mnohdy zkouší trpělivost posluchače a jeho mentální schopnosti naladit se na jejich naciťování světa. Může být, že se jí to dost často daří skvěle, ale stejně tak občas maří čas a svůj neortodoxní přístup nedokáže uhladit tak, abych se jako posluchač dokázal vžít do poslechu přirozeně a bez pochyb. Nocturne je za mě albem až příliš plným kontrastů, které si nedokážu pospojovat souvisle tak, abych si poslech vyloženě užil. Chvíli se spokojeně a v zamyšlení vznáším, chvíli nudím, chvíli mám pěsti sevřené jak při řádné metalové rubanici a v důsledku si připadám jak na představení, jehož podstata mi z větší části protéká mezi prsty. Můžu alibisticky tvrdit, že Hexvessel jsou poznatelní, jejich rukopis jedinečný a že už tohle by mělo stačit na skvělé hodnocení, ale není nic horšího než balamutit sám sebe. Nocturne můžu hodnotit jako jedinečné album osobité kapely, ale stejně tak je to album, kterému tak úplně nerozumím.