Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hideous Divinity - Simulacrum

Hideous DivinitySimulacrum

Garmfrost20.12.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Simulacrum je plné profesorské techniky a nakažlivého nadšení a rovněž bravurního growlu...

Pouhé dva roky po skvělé Adveniens, pouští do světa Hideous Divinity další sbírku masakrů. Italští maniaci jsou na každé desce surovější a právě tak i novinka Simulacrum představuje vrchol bestiality, jaké jsou Hideous Divinity schopni. Přestup od žánrově příznivějšího labelu (což Unique Leader Records bezesporu je) k daleko otevřenějšímu a komerčně úspěšnějšímu Century Media zřejmě dostane kapelu k mnohem početnějšímu posluchačstvu. Century Media mají pod palcem různorodou smetánku elit i jelit metalové scény. Doufejme tedy, že si Hideous Divinity zachovají svůj osobitý ráz a nenechají se převálcovat představami jednoho z hlavních tahounů metalového světa.

 

hd

 

Hideous Divinity mají čuch na dobrý riff a vzácnou schopnost mixovat brutalitu se sotisfikovaným metalem. Tam, kde si každá druhá kapela vystačí z blasty a porcovanou zuřivostí, tam Hideous Divinity nacpou ještě pořádnou porci progrese a melodických spádů. Neustálé změny tempa i nálad ničím neruší expandující auru díla. Posluchač je tak pevně připoután k nahrávce, ze které není úniku. S potěšením jsem zaznamenal i pořádný ranec blackmetalové černoty. Simulacrum je vystavěné natolik pečlivě a s citem, že žádné odbočky a vlivy nemění charakter jejich muziky. Pořád se jedná o dobrou deathmetalovou bouři. Nutno podotknout, že oproti minulosti jsou Hideous Divinity nasypaní jak vánice před dveřmi, ale ústup z klasické brutal/deathové roviny je více než očividný.

 

Ač jsem uchvácen ďábelskostí úvodního fláku Deleuzean Centuries, na své si přicházím zejména v rytmicky nejpestřejší Actaeon. Řekl bych, že právě v této kompozici předvádí zejména kytarové duo Enrico Schettino s nováčkem Riccardo Benedinim zač je toho loket. Jejich sólové vyhrávky unáší natlakovanou náladu skladby do rozličných podob. Rytmická sekce jim půdu pod nohama nedrží příliš pevně. Galati s Franceschinim nejsou z řady konzervativních přizdisráčů a divočí vskutku pekelně.

 

Zvukově se opět jedná o naprostý masakr, při kterém kdekomu naskočí kopřivka. Připadne mi, že je Simulacrum tentokrát citlivěji ošetřené mixem, ale o žádnou audiofilskou záležitost se věru nejedná. Nicméně jsem slyšel daleko větší zvěrstva, při kterých jsem musel točit volume hodně doleva. Líbí se mi i barva kytar, které příjemně jedovatě řežou. Bicí moc nemlaskají a basu je slyšet hlavně na sluchátkách, ale co už.

 

 

Jemným výtkám nastavuje hudební produkce Hideous Divinity vztyčený prostředníček. Chytlavé zlo a chytrá brutalita se zlým ocasem nového alba těchto mladých zuřivců jsou vysoce nakažlivé. Doposud jsem je bral jako mladou kapelu, hledající si své místo. Nyní cítím, že mám tu čest s interpretem, který si uznání zaslouží v plné míře. Simulacrum mě strašně moc baví. Je plné profesorské techniky a nakažlivého nadšení a rovněž vskutku bravurního growlu. Hideous Divinity se pomalu ale jistě kvalitativně dostávají mezi elitu scény. Velký label za zády jim snad pomůže dostat se do širšího povědomí a kýženého uznání…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky