Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hiemis - La Chose

HiemisLa Chose

Victimer20.4.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Hodina podzemního přelétávání od dark ambientu, přes neoklasiku a děsivé prostředí, až po světlo na konci chodby.

Moc dobře si pamatuji, že jsem v minulosti o sympatický podzemní label GH Records už jednou zavadil. Nebo, že by to bylo víckrát? Určitě si vzpomínám, že se tak stalo v rámci poslechu alba Adorned path of Stillness od Day Before Us, o kterém jsem tady kdysi psal v období krátce fungujícího seriálu Nihilcut. GH Records se cítí jako ryba ve vodě mezi různorodými "dark folk-neoclassical-ambient-industrial" edicemi a disponuje opravdu zajímavými nahrávkami.


No a ve stejných vodách se budeme pohybovat i díky třetímu albu projektu Hiemis, o kterém dnes bude řeč. Hiemis je minimalistická elektronika, ve které se propojuje hned několik neživých žánrů. Ambient, temný i atmosférický, neoklasické postupy a taky darkwave nebo pár martial prvků, a to je jen ve zkratce, protože by se šlo vyjádřit i více styly a termíny. Díky Hiemis je to zkrátka všechno pohromadě, přesto nejde o přeplácanou plazivou hmotu, tohle má autor Juan Carlos Toledo pod kontrolou. S Hiemis je během uplynulých tří let velmi aktivní a pokud je vám tohle jméno neznámé, předtím se realizoval v projektu Silent Love Of Death.

 


La Chose je temná hodinka beze slov, v oblíčení jemné brutality, podzemní krásy, neskrývaných emocí a bloudění ve spodních patrech kdysi honosné budovy. A nejen to. Je v ní kus hororu, nejistoty a těžších motivů. Kdybych to měl řádně zjednodušit, můžeme se díky Hiemis pohybovat někde mezi raison d'être, Dead Can Dance a Mortiisem pronásledovaným poněkud lépe vybavenou jednotkou Puissance. Například. Ale všeho s mírou, jde spíš o ten rozptyl tvorby Hiemis, která je i v těch temných odstínech pěkně barevná. Hiemis je prostě daný čas vyklidnění se spoustou motivů a linek, minimalismus s širokým rejstříkem nálad a pohledů na tiché blouznění, jenž to vyklidnění zdařile podrývá a probouzí.


Prostředí alba La Chose je uzavřené jen jedním směrem, jinak se v něm prochází bez zjevných překážek několik různých vjemů a míst k zapamatování. Dá se jít od zahrad schovaných hluboko pod zemí, stejně jako kolem zdí starých ruin, je tu pár výhledů na noční krajinu a taky těsnost sklepní mystiky, kde je připravena cesta k oltáři a pár podivných nástrojů, které je docela slyšet.

 


Z dvojice songů Symbolic Apprentice a The Magic Circle slyším z hlučícího podzemí opravdu vystupovat náznaky samotných Dead Can Dance ve své starší podobě, naproti tomu je Holocaust Of Atonement vlastně taková trochu jiná dungeon synth skladba. A pak je tu spousta dalších, kde se ty prvky různě prolínají. Temná variabilita alba umí udržet pozornost po celou dobu hrací doby, a když se náhodou během poslechu mírně vytratí, stáhne se do ústraní a jede si víc svou šedou zónu, je to spíš otázka momentálního rozpoložení, než aby nám La Chose zmizelo z dohledu. Pořád je to přehlídka překvapivě výživných témat.


La Chose je v zásadě vyvážené album. V podstatě se k němu opakovaně vracím hlavně proto, abych si znovu a znovu ověřil, jak nesourodě a přitom pevně v rámci jakési temné nevázanosti na mě deska působí a jak tiše a přitom neodkladně mě přitahuje. La Chose je zvláštní mozaika minimalistické elektroniky, která přesahuje i zmírá v jednom bodu. Je podivná a asi proto ji beru za svou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky