Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horse Latitudes - Awakening

Horse LatitudesAwakening

Victimer4.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Temnota, která po celou dobu deskou prostupuje, triviální sonická tyrana a v neposlední řadě slušně zvládnuté kompozice, jsou hlavními aspekty, proč se mi kapela vryla do paměti.

Vedle chrastících old school doom metalistů Hooded Menace, jsou další finskou akvizicí labelu Doomentia records HORSE LATITUDES. Kapela, jež se nevěnuje hororově laděnému zoufalství v kombinaci s smrťácky drsnosrstým zápachem Asphyx, ale jenž drtí ve zcela odlišné konstalaci. Věnují se totiž tuhému primitivnímu, podzemnímu, šamanismem načichlému sludge doom metalu. Když se věnuji tomuto srovnání dvou kapel z jedné skandinávské země, nemohu opomenout jejich kooperaci ve formě split alba, jež uzřelo světlo světa hned zkraje letošního roku. Na něj přispěli HORSE LATITUDES jedním destiminutovým trackem "Flame of Will" a o vydání se opět postaral Lukáš a jeho Doomentia. Pakliže jsem své sympatie již několikrát směroval do řad Hooded Menace, nebylo nic snažšího než se aktuálně podívat na zoubek i druhým špinavě sklepním interpretům.

 

Kapela, která své jméno převzala z názvu písně legendárních The Doors (druhé album Strange Days) vydala měsíc po zmíněném splitku své druhé album "Awakening". Další zajímavostí je bezesporu nástrojové obsazení finské trojice, neboť v jejich řadách nefiguruje klasické obsazení kytara - basa - bicí - vokál, nýbrž basa - basa - bicí - vokál, což jen dodává na celkovém hrubozrném primitivismu v dobrém slova smyslu. Šest hypnotických štychů "Awakening" kromě specificky zakaleného riffování klade důraz na těžkou podzemní náladu, která mi místy evokuje australskou workoholičku Mandy a její nezdravý doom metal Murkrat. Ostatně i v řadách HORSE LATITUDES lze nalézt ženu, jednu s baskytar pevně svírá virem podzemní muziky nakažená slečna Heidi. Ona podobnost ovšem vyvstává jen v některých, dejme tomu nemocných harmoniích. Podobnost celková je pak čistě náhodná.

 

horse latitudes

 

I když bych na jednu stranu uvedl, že HORSE LATITUDES nepřináší svým minimalistickým bordelem nic nového, způsob jeho interpretace mě klidným zrovna nenechává. Zkrátka, když to někdo umí, je pak těžké nepodlehnout. A tahle severská trojka mi kápla do pokaženého doomovému vkusu docela slibně. Už ona basová exploze, která rve uši v každém místě, kdy si člověk nědá pozor, je prostě silně nakažlivá. Hodně mě baví také zvrácená nálada celé desky. Tohle tam prostě musí být cítit a HORSE LATITUDES to umí zdůraznit. Určitě u podobně stižených kapel není dobré hledat nějaké zásadní proměny, vyčkávat na rozbouřenou masu riffů, protože tohle vůbec není na pořadu dne a už vůbec ne nutné. Muzika na pomezí drone a sludge metalového zoufání disponuje zcela jinými metodami k likvidaci sluchového ústrojí. Jednotvárnost je prioritou, porcovat na jednotlivé kusy není dobré, vše spojuje drsná mantra, kterou je nutné neustále povalovat po zarudlém patře. Pokud na to někdo nemá nervy, je nejen slaboch, ale zejména osoba nevhodná k pěstěnému primitivismu.

 

Ano, zmiňuji záměrně klady, jednoduše proto, že jimi je album prostoupeno. Jistě, najdou se i hluchá místa, motivy, které bych oželel, ale tahle práce je skutečně o celkovém přístupu. Ten je pak veden v solidně zvládnutých parametrech. Zastavil bych se ještě u vokálu, který má, vedle tlučení do blán, na starosti Harri. Jeho poloha je ke zhudebněnému bahnění dost kontrastní, neboť se nebojí čistých poloh a ze svých útrap se umí vyzpívat. Průměrně naléhavé, ale funkční.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky