Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Znáte to, člověk brouzdá webovkami, kde je ve své prostotě vystaven bambilionu odkazů ke stažení muziky a loví, co by asi tak mohlo být to pravé. Občas člověka trkne název, jindy žánr, ale především to bývá obal nahrávky, který už o obsahu ledacos napoví. A tak se stalo, že se do mého přehrávače dostala novinka Američanů Howls Of Ebb, kterou zdobí malba malíře jménem Agostino Arrivabene. Tento umělec má zvláštní výraz a jeho obrazy jsou takové podmanivé a pohltivé. Asi to bude tím, že neoplývají zrovna veselými barvami, natož motivy. A přesně jeden takový výtvor se báječně hodil k dokreslení atmosféry pro prožitek z nahrávky Cursus Impasse: The Pendlomic Vows.

Už podle onoho obrázku lze podvědomě tipovat, s čím bude hudba srovnávána. A tak mohu hned od boku střílet jmény jako Bell Witch, Wows, Irkallian Oracle, Shrine Of Insanabilis, Inquisition, Portal aniž bych náplň alba vůbec slyšel. Ve výsledku jde vlastně o to, že od muziky čekám jistou dávku patřičně zkažené a ztrápené nálady. Nějaké nekompromisní klepání, silně emotivní linky a zkrátka něco, co se už předem zapíše určitě hluboko do paměti. Naštěstí nejsem zklamán a hned v úvodním songu pociťuji pomyslné mantinely, mezi kterými se motáme. Žánr je jasný: black / death metal hrubého a temného střihu. K tomu všemu trocha té okultní esence a taky náznak fantazírování o prázdnotě a podobně.

Ačkoliv se jedná o druhou nahrávku nemocného dua zpoza oceánu, dříve jsem k nim nepřičmuchl a proto nyní zírám s bradou na podlaze, jak to se mnou mává. Hudebně se banda opírá o disharmonie Portal, hrubé výrazivo Abyssal, pestrou škálu nápadů Chaos Echoes a Lovecraftskou náladu Triptykon. Ale ani od jedněch zmiňovaných neopisují, ačkoliv souvislosti s prvními dvěma jmenovanými najít jistě lze. To je však dáno tím, na kterém kolbišti hudebního světa se to nyní ocitáme. Jde čistě o hrubý death black metal bez příkras kláves, či jiných třeba orientálních nástrojů. Vše má na vině klasická sekce basa, bicí, kytara, zpěv. Tím je jasné, že zvuk bude hodně syrový a hrubý. Vypíchl bych určitě bicí, které mají neobvykle jasný rytmičák, což v takovém bahnitém žánru nebývá úplně zvykem. Basa zase tu a tam vyleze, aby si zapředla jak spokojená kočka v papírové krabici, ale pak zase zaleze do pozadí toho všeho lomozu. Nejhnusnější je jednoznačně vokál, který je pravda zefektovaný, zároveň však patřičně dráždivý a nepříjemný, čímž navozuje pocit ošklivosti.

Je dobré si říct, že navzdory zmiňovaným podobenstvím je tvorba Howls Of Ebb relativně klidná. Nejde o mohutný výplach od začátku do konce, nýbrž o systematické rozebrání nálady kousek po kousku. Nejdříve vás odzbrojí první dvě skladby, které prostě vyhrknou své já a dají jasně najevo, jak se tahle hra bude hrát. Pak nastoupí až vesmírně promyšlený okultní a fantastický svět změn a představ. Nudit se nebudete ani v momentech vyloženě pomalých pasáží, neboť ty mají ten správný napjatý a nervy drásající potenciál. Vše prakticky vrcholí poslední skladbou, kterou vidím jako vyvrcholení dějové linky v obdobě Lovecraftovy povídky. Ten průběh desky mi mistra hororu zkrátka připomíná.

Jednoznačně máme před sebou velmi pestré dílo, které se jen tak neslyší. Je báječně zpracované a ta gradace uvnitř alba je úžasně strhující. Pro milovníky tajuplných zákoutí black deathu to bude určitě slastné pohlazení. Asi proto hodnotím tak, jak hodnotím, protože v desce vidím silný potenciál a jeden ze zápisů do sumáře na konci roku.