Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hspdn  - Heyday

Hspdn Heyday's ruin (EP)

Victimer7.6.2025
Zdroj: flac / promo od autora
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Krátký náhled do čarovných atmosfér, které dobře známe.

Nejen industriálně metalovým projektem 0N0 je Twisted živ, teď k jeho aktivitám přibylo nové jméno Hspdn. O poznání volnější, atmosféričtější a vůbec přístupnější kus muziky. Stále nic veselého, s vráskami osobních starostí na duši, ale hudebně snovější a zpěvnější autorova zpověď. Tohle čtyřskladbové EP je jakýmsi startem, seznámením, kudy se mohou odebírat další kroky projektu, a tak ho také berme. Nebo taky jako pokus být blíž svým osobním oblíbencům, protože s originalitou se v případě Hspdn zatím příliš nepotkáme.


Heyday´s ruin je doom rocková melancholie, post industriální vazbení a velká blízkost Jesu a Type O Negative. Obě tyto kapely se do první tvorby Hspdn otiskly hodně silně. Náladově i vokálně. Ta podobnost je od prvního poslechu docela markantní, ale nevnímám to jako problém. Bezduchá kopírka to není, jako spíš autorova chuť vydat se právě tímto směrem. Až na dotek těmto (dnes už) kultům atmosférické muziky. A tak by to měli chápat i další, kteří se s první prací Hspdn potkají. Připomenout si, co mám rád a zkusit si sám hrát na podobném hřišti. Nic víc, nic míň. Hspdn si tu možnost vyloženě užívá.

 


I když je to hudba neveselá, z Heyday´s ruin jde pohoda a klid. Všechny jizvy a neduhy jsou umývány zasněnou vizí jdoucí dál, mimo běžné chvíle. Jde o to si užít harmonie. Hudební bezstarostnost prorostlou zelení a sluncem, i když jsou na duši stíny. Je zajímavé poslouchat, jak se ty známé i méně známé linky mísí v jeden prostorový obraz. Nikam se nespěchá, někde v dálce je vidět duha a blato na cestách je těžké a lepivé. Twisted si hezky pohrál s vokály, prvotina Hspdn je jich plná. Jsou pojaty stejně atmosféricky a prosněně, jako hudba samotná.


Jako první krok rozhodně zajímavý úkaz. Krotí v sobě chuť se utápět v melodiích a nechává je odstát v mlze. Stejně jako svou živost. Ta je schoulená a pořád napůl v obklopení strojové temnoty. Skladby mají daný rámec, ale svou ryze klávesovou povahou se trochu vymyká poslední unrest. Náladově se ale nic nemění. Máte rádi trochu atmosférické beznaděje a stýská se vám po výše zmíněných kapelách? Je tady dobrá příležitost zahnat jednou nahrávkou oboje. A já si počkám, kam se tohle všechno pohne v budoucnu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky