Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzské Hyrgal po letech různých přestávek a odmlčení konečně potkalo štěstí, či jen uzrál ten správný čas a dočkali se dlouhohrajícího debutu. Alba Serpentine se chopil renomovaný label Naturmacht Productions, který desce dopřál a dopřává patřičnou propagaci. O Hyrgal se mluví, píše a je tomu tak dobře, protože Serpentine je dílo povedené, bez zbytečných dětských nemocí, plné vášně a příjemně drásavých melodií. Ta dekáda existence je jednoduše znát.

Než si začnete klepat na čelo, jestli to nepřeháním s chválou, buďte si jistí, že jsem se nezbláznil a přesto, že se Serpentine fajn poslouchá, určité mouchy přece jenom má. Ale nic není tak hrozné, že by to bránilo prožitku z poslechu. Pusťme se do rozboru alba, které má schopnost získat si vaše srdce. Máte-li rádi melodický black metal, který neztratil špinavou podstatu a francouzský jazyk, který dílo povznáší, neměli byste váhat a Serpentine zkusit. Nic za to nedáte.

Z původní sestavy zůstal pouze zpívající kytarista Clément Flandrois (F. C.), který svého času drhl struny ve věhlasných Svart Crown. Předpokládám, že účinkování v takovém kolosu, byl i důvod utlumení činnosti Hyrgal. Než se začnete ptát, jestli je tvorba Hyrgal podobná Svart Crown, prozradím hned na úvod, že absolutně ne. Hyrgal se raději vlní v atmosféře a blackových náladách. Tempo sice zůstává povětšinou rychlé, kytary jsou však navrstvené a celek mnohotvárný. Přes různé vybrnkávačky a vyhrávky se valí tremola, kila a tklivá sóla. Basa není příliš výrazná, ale znatelná je dost. Nepomáhá, ale ani neruší.

Přes počáteční šumění větru a pohřební tóny varhan v podobě L'Appel skočíme rovnou do bouře Mouroir, která je vynikající reprezentant toho, co obnáší celá nahrávka. Tedy to, co jsem popsal o odstavec výš. Dalo by se i říct, že spíš než francouzskou scénu, mi Hyrgal připomíná kanadskou, potažmo tu kolem Quebecu. Tudy vede cesta k představení sžíravé bolesti a melancholii hozené do burácejícího uragánu.

Díky skladbám jako L'Appel nebo Rite působí i krátká deska epicky. Instrumentální předěly nejen, že neruší, ale rozšíří nahrávku o další dimenzi. Přitom ve skladbách Mouroir, Till nebo Représailles má Serpentine skryté blackové poklady. Můj šampion je umístěn na samém chvostu alba. Etrusca disciplina ve svých osmi minutách obsáhne jak tremola a blasty, tak osudovou melancholii.

Serpentine je deska přesahující půl hodinku jen o kousek a myslím, že to bohatě stačí. Nedostanete tak chuť cokoliv přeskočit. Možná si vzpomenete, že jsem mluvil i o mouchách, které deska má. Jako jednu z nejcitelnějších asi vyzdvihnu lehce monotónní bicí a nesamostatnou basu. Tím jsem kritiku vyčerpal. Jestli jsou ty škrábance na fasádě příliš důležité pro váš vkus, rovnou se na poslech vykašlete. Podotýkám, že by to byla škoda. Protože kytary a zpěv vše krásně vynahradí. Právě kytarová barevnost s přesahem až někam k post rocku, dělá ze Serpentine vrstevnatou desku, která se jen tak neoposlouchá.