Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ifing - Against This Weald

IfingAgainst This Weald

Victimer27.2.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Vypůjčená norská mytologie došla v balíčku z amerického Michiganu neporušená a dá se s ní v klidu sžít.

Ve chvíli, kdy kousek ode mě naše hravé štěně právě rvalo svém úhlavnímu plyšovému nepříteli srdce z těla, jsem se rozhodl, že by nebylo od věci napravit ještě jeden zapomenutý rest z minulého roku. Trochu se zase pochlubit bojovným duchem, pořádně se nadechnout čerstvého luftu, projít se lesem nebo po břehu řeky a s hrdinstvím sobě vlastním zavzpomínat na staré časy, kdy na naše skutky shlíželi bohové. Právě takové stavy umí navodit americký projekt Ifing a jeho debutová placka "Against This Weald". Dvouhlavá družina samorostů, kterým je lépe v náruči přírody než v náruči manželek, neboť hypotéka ve spoře oděném lesním příbytku z celtoviny není na pořadu dne. A když je jednomu zima, druhý rád pomůže a v Michiganu je rázem tepleji. Bez postranních úmyslů, samozřejmě...

 

Abychom ovšem spolu s Ifing dosáhli pravého vzrušení, musíme spěchat zpátky do Evropy, přesněji do Norska. Odtud pochází jak jméno kapely, jež má připomenout řeku rozdělující území bohů a obrů, tak celková inspirace severskou mytologií. Album samotné potom přibližuje podstatu jména Ifing, můžeme jej tedy brát jako takový úvod do mýtických příběhů kapely. Stoupni si k řece a všimni si, jakou sílu má její proud, jak prohýbá naše lodě a jak mocně symbolizuje oddělení obou říší.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ifing.jpg

 

Hudebně jsme zpět v čase někde mezi odkazy starých Enslaved, Agalloch nebo třeba Windir. Blackmetalová surovost je krocena výraznou epikou a folkovým kořením, voda hlasitě šplouchá, oheň praská a do spacáku proudí první horké prdy právě dojedených fazolí. Ifing vsadili na jednu instrumentální a dvě velkoplošné kompozice, ve kterých věrně zachycují, co zachytit měli a jejich poslání není nijak závadné, ale naopak docela poutavé. Jsou tu okamžiky, které se vám vybaví v souvislosti s některými ze zmiňovaných kapel, ale jsou tu také momenty, jenž zaujmou jistou neotřelostí a zvláštností.

 

Ifing nás do svých přírodních scenérií teprve lákají, jsou pozorní a dá se od nich leccos vzít, ale pořád jsou to jen hoši fascinování něčím, což už před lety pořešili jiní. Viděno pohledem z druhého břehu řeky, jejich zanícení je velké a životaschopné, někdy dokonce hluboké. Celkově ale působí "Against This Weald" spíš tak, aby věrně následovalo, nikoliv divoce tvořilo a prožívalo něco neobvyklého. Kapku větší originality to do budoucna zřejmě bude chtít, ale nebavme se v tuto chvíli o nějakém vytýkání, podobný způsob fascinace není vůbec na škodu. Tahle debutová deska je velice příjemná záležitost a uvidíme, co ještě řeka přinese.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky