Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal - Battles In The North

ImmortalBattles In The North

Sorgh20.10.2012
Zdroj: MC
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Zde už Immortal dosahují mety, která znamená nesmrtelnost. Naprostý kult, kapela se dostala na vrchol svého blackmetalového osudu a zakořenila. Kolik je toho ještě před nimi zatím netuší. Ani to, že zanedlouho ten svůj pure styl postupně opustí...

Mise omrzlých údů a ušních boltců směle pokračuje i v dalších letech a stále jí nedochází dech. Roku 1995 je vydáno jedno z nejkultovnější alb kapely nazvané Battles in the north. Skvostný a stylový název, skvělý obal a pravdivá hudba se zde snoubí ve kvalitní kompilaci umění, v mezích možností skoro dokonalý tovar.

 

Pomalované trio je nyní zredukováno na duet věrných a odolných, dva kořeny jdoucí s logem Immortal v časech dobrých i zlých. Nečekaně odchází mistr rychlých paliček Eric, zabloudivší Armageda se stále ještě nenašel a tak veškerá produkce padá na bedra Abathovi s Demonazem. Zejména kapelník Abath toho má na svědomí mnoho, krom kytary obšťastňuje prakticky vše co se dá, kráká, drtí basu a suveréně obsazuje i štokrle za sadou škopků, které po dezerci svého předchozího pána těžko hledají svoji identitu.

Klika, že kapela stále odolává klávesové špíně, to by už na toho chudáka bylo trochu příliš.

 

Kapitolou samou pro sebe je obal desky, o kterém je třeba se zmínit hned zpočátku. Vždyť právě na něm poprvé spočine lačné oko skrápěné slzou mrzkého chtíče. Mě na první pohled uhranul, asi svojí jednoduchostí až minimalismem, sám se divím jeho síle. Muzikanti v objetí svých nástrojů dřepí na sněhové pokrývce  a nenávistně hledí do čočky objektivu. A právě ten kontrast černých klaunů na bílém pozadí je silně hypnotický, tak neobvyklý. Fotka je tvořena jakoby ve stylu techniky „high-key“, spíše tedy jen to pozadí, sami Immortal jsou na to až moc kontrastní a sobecky vynikají, neřádi.

Hudebně se nejedná o žádný převrat oproti minulému Pure holocaust. Labužník i zde nachází klepačku ne zrovna nejlépe nazvučených bicích, které místy připomínají tlukost rozjařených batolat do plechových hrnců staré mamy. Jejich někdy obludné přechody nutně vyloudí úsměv na tvářích znalých obdivovatelů. Je nabíledni, že Abath je schopným, i když průměrným multiinštrumentalistou.

Jinak je to taková milá kytarovka, drsnost smirku někde na čísle 400 o rychlosti 6000/min.. Komu se nelení tomu se zelení, pravili Immortal a tak hledej v závěji sněhu ztepilý blatouch, povadlý kapraď samec nebo konvalinku. Sněžná slepota znesnadňuje orientaci a silný fukar klátí tělem v rytmu slabě slyšitelných plecháčů.

Texty se celkem nepřekvapivě věnují bouřím, ledovým větrům a havranímu trůnu. Tedy podobná přírodní, lehce fantaskní romantika. Poprvé je zmíněna říše Blashyrk, ke které se upíná závěrečný opus Blashyrk (Mighty Ravendark). Výborný je klip, ta směs komična a vážné fascinace, když tito divočáci křepčí na skalisku kdesi nad fjordem, pobíhají jako malí kluci a hrozivě zírají do kamery. Pravda, před pár lety coby blackmetalový fanoušek-benjamínek jsem to žral a zuřivě si u toho kousal nehty. Teď po letech zůstalo jen to kousání a na klip se podívám sice se zalíbením, ale již s mírným nadhledem a rezervou.

 

Co vyzdvihnout z desatera písní? Výborná je titulní a zároveň úvodní věc Battles In The North. Taktéž kvalitní kousek Grim And Frostbitten Kingdoms nabízí stylový klip, který je zcela v souladu s obalem desky, ten kontrast černokněžníků oproti bílému pozadí je bomba.

Vyzdvihovat jednu píseň na úkor ostatních ovšem nelze, tato sada je nesmírně vyrovnaná a nemá slabých míst. Toť jeden z výrazných kladů Battles In The North.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 7.11.12 10:52odpovědět

ten zvuk!!! museli mít aparát v mrazáku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky