Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Imperial Triumphant - Goldstar

Imperial TriumphantGoldstar

Victimer15.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: I ty nejzapadlejší kouty New Yorku se lesknou, až přechází zrak. Bolí to? Ne. Křiklavá přístupnost Imperial Triumphant sluší.

Křiklavý obal, křiklavý název a křiklavé celé nové dovádění Imperial Triumphant. Až jsem se toho všeho polekal. Nechme zatím novou desku Goldstar stranou, ještě bych rád předeslal, že tahle recenze bude brána z pohledu někoho, koho kapela uhranula na albu Vile Luxury, i když měl pocit, že to celé nemůže pojmout. Tu komplikovanou opulentní zábavu jedoucí až za okraj něčeho velkého. Následující počin Alphaville mi hlava netolerovala a Spirit of Ecstasy (2022) jsem doháněl až nedávno, protože signály minulých let velely - na tohle nemáš, do toho se nepouštěj! Prostě je dobré brát tento článek s lehkou rezervou, protože ho píše člověk, který kapelu rozhodně neuctívá, spíš s lehkými obavami sleduje, jak ji nemá pod kontrolou. A tu vzájemnou nedůvěru zlomil hned první poslech nového alba Goldstar.

 


Barva obalu mně probodla obě oči a uši pak nestíhaly uvěřit, co že se to děje. Imperial Triumphant zahodili několik vrstev svých šatů a minimálně jednu škrabošku. Odhalili, jak se jim daří naložit s civilnějším vyzněním, svým způsobem jsou vidět kosti z jejich žranice. Zůstali fascinující, šílení a avantgardní, ale do popředí vyslali svou bigbítovou povahu. Nedmout se v okázalostech a složitých proplétačkách, dát na důraz a dynamiku. Přivítejte tedy Imperial Triumphant přístupné a drze vyzývavé. Že by tento přístup spustila malá kolekce cover verzí A Night in Tunisia - Covers Collection? Dost možná ano, jsou na ní k mání předělaní Radiohead, Metallica nebo Rush. Nebo je všechno jinak a mé pocity k imperiální tvorbě jsou až příliš laciné, povrchní? Jako vždycky dám na své dojmy. A ten úvodní, ale i další a i ten dnešní, úplně aktuální při psaní článku - všechny jsou pořád úchvatné. V Goldstar jsem našel Imperial Triumphant, kteří hrají i pro mne. Pro toho, kdo stál bokem.


Aby bylo jasné, deathmetalová a avantgardní, prudce výbušná a dostatečně prvokativní je také nová deska. Jenom jsou motivy a skladatelská hravost kapely mnohem přirozenější. Pryč je ona komplikovanost, přitom v Goldstar pořád dříme a připomíná se. Tahle deska je ale válec! Přímý i přes své podivnosti, důrazný i přes své úlety. Tohle je ten zatracený New York pro širší publikum. Disonance, jazzové trylky, dekadence, tohle všechno je součástí Goldstar, ale jejich křiklavost spočívá v jejich přístupné a volně se tvářící povaze. V zrcadle nestojí bubák, kterého nechcete potkat, ale civí na vás naleštěná maska jako vystřižená z módního časáku. V tomto směru Imperial Triumphant modemany skutečně jsou. Dali své těžké hudbě prostoduchost? Určitě ano. Je to špatně? Myslím, že ne. Je to nakažlivé a rafinované.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/imperial%20triumphband.jpg


Každopádně se kapela pohybuje v těsnějším prostředí. V doslova malé uličce, kam se potom sypou všechny blyštivé momenty a nápady. A že jich na těch 38 minut je. Goldstar není slepenec motivů, i když i tak to celé lze brát. Já slyším promyšlenou skládanku, zvukové puzzle, křiklavou hru, jak vše hravě spojit. Apokalypsu, zábavu, death metal, jeho blackové temnoskvrné dokreslení, čoud z klubu, zvuk ulice - to vše zachycené ve vší snesitelnosti od kapely, u které slovo snesitelnost nebylo povinnou výbavou slovní zásoby. Je to chytré, nečekané a je to šokující.


Z kompozičního hlediska vnímám Goldstar jako výjimečnou věc. Estetickou, dotaženou, ale také značně hlučnou výzvu, jak to blyštivé z obalu předat nahrávce samotné. Na poměry těchto maskovaných postav jde o až hitovou desku. Asi ztratí část svých příznivců, zaručeně najdou nové (zejména ty, co se neodvažovali) a hlavně ukáží, jak chápat komplikovanou hudbu přijatelnou formou. Drze, a znovu opakuji křiklavě. Goldstar je výživná směs provokativní avantgardy, která ztratila svou upjatost a našla se v hudbě pro masy. Ve městě pro masy. Tak pojďme, mě tohle vážně baví dělat pořád dokola. Má to 38 minut a žije si to svým přirozeně šíleným životem. Za mě prozatím v průběhu roku deska, která mě v záplavě dalších oslovila zdaleka nejvíc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky