Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to dlouho od zastávky velikánů Iron Maiden v pražském Edenu, tedy svatostánku klubu Slavia, v rámci propagačního turné své poslední desky The Book Of Souls. Po přečtení několika reportáží z této události jsem si uvědomil, jak moc dlouho jsem se jejich muzice nevěnoval. Rozhodl jsem se proto dnes trochu zavzpomínat a to přímo na album, které stojí tak trochu mimo jejich všední tvorbu.

Tohle album jsem si vybral z jednoho prostého důvodu – mám jej z celé diskografie Iron Maiden nejradši. Samozřejmě že na klasiku The Number Of The Beast nedám dopustit, ale tyhle dvě řadovky se staly po delší čas jedinými nahrávkami, které jsem od nich měl. Někde mezi nimi sice stála podivně ořezaná kompilace Best Of The Beast, jenže silný vítr ze zmíněných řadových desek byl vskutku intenzivní. Časem pak přišly další kazety jako Piece Of Mind, Powerslave, Somewhere In Time, Fear Of The Dark, Seventh Of A Seveneth Son a pak zase dlouho nic. Ale to nechme nyní stranou a věnujme se výhradně albu The X Factor.

Ještě než jsem si pustil první tón, kochal jsem se neuvěřitelně drsným obalem rozkládacího bookletu originální kazety, která patřila spolužákovo taťkovi. Byl jsem ve čtvrté (nebo už páté?) třídě ZŠ a měl dobrého pana třídního, který mi zpočátku rád kopíroval originální booklety kazet, které jsem si nahrával. Později jsem byl už lehce otravný, neboť jsem si zároveň založil svou první podnikatelskou činnost spočívající v nahrávání kazet. Měl jsem velký seznam nahrávek, které jsem za deset až dvacet korun natáčel na kazety + jsem vytvářel vlastní obaly. Tátova věž se toho času žhavila každé odpoledne bezprostředně po příchodu ze školy. Ale zpět k nahrávce. Na podivném stroji připomínající elektrické křeslo byl náležitě šťavnatě rozkuchaný Eddie, ve velmi realistickém provedení. Dnes vím, že obálka je dílem Hugha Symea, jehož tvorbu nejspíš znáte z obálek pro Rush, Megadeth, Dream Theater a dalších. Tenkrát to na mě působilo neskutečně drsně a temně. A co pak teprve ta muzika…

 cenzurovaný obal

Vím, že z dnešního pohledu je desáté album příznačně nazvané The X Factor veřejností přijato velmi rozpačitě, ale pro mě znamená neuvěřitelně podmanivé dílo. Hlas nového pěvce (Bruce odešel směrem sólových desek) Blaze Bayleyho je na desce vyloženě uhrančivý a to hned v úvodní monumentální skladbě Sign Of The Cross, což je skladba, která se stala historicky druhou přes deset minut dlouhou kompozicí v diskografii kapely. První byla dobře známá Rime Of The Ancient Mariner z alba Powerslave. Jeho hlas je něco, co právě dělá tuhle desku jinou, je to zároveň bod, který nešel přes srdce starším fandům, což jsem nějak nechápal. Nic proti Dickinsonovi, ale období s Blazem mě baví skutečně nejvíc. Právě jeho barva hlasu je něco, co do nejponuřejší desky Iron Maiden sedne, jak má. Skutečně si nedovedu (ani nechci) album představit v podání Bruce Dickinsona…

Zmínil jsem, že jde o nejponurejší album, což je fakt, za kterým si stojím. Žádná jiná deska v historii téhle velké kapely nezněla takhle zádumčivě, sevřeně a tajuplně. Na pozadí stojí život hlavního skladatele Steva Harrise, který v daném období prožíval nelehké životní zkoušky v podobě úmrtí svého otce a rozvodu. Ta černota se pak promítla do jednotlivých skladeb a nejvíce vystoupala na povrch v úvodní, již výše zmíněné Sign Of The Cross. Víceméně na podobném principu ještě stojí singlová záležitost Virus, což je píseň, která se neobjevila na žádné desce, ale až na první majestátné a oficiální kompilaci největších hitů – Best Of The Beast. Na verzi, kterou má táta v poličcce, se stala otvírákem a já dodnes slyším její zdlouhavý nájezd. Sklíčená atmosféra však není ukazatelem jen prvního songu, vesměs celý zbytek alba je prostoupen tímto duchem. Těch veselých melodií zde sice pár najdete, ale v kontextu celé desky jsou zastřené a zaniklé. Ne že by byly jakkoli nevýrazné, to právě naopak, však Iron Maiden dokázali vždycky napsat písničku, která vám pak hučí po celý den v hlavě. Jen je to zkrátka jiné.

Eddie v celé své kráse uvnitř bookletu

Mezi veselejší kousky patří asi největší hitovka desky Man On The Edge. Tahle věc mi ale nikdy nepřišla o víc silnější, než zbylých deset songů, přesto se stala pilotní klipovkou a taky je obecně nejvíc vyzdvihována. Možná proto, že je nejvíc „mejdnovsky“ založená a dokáže se nejvíc přizpůsobit v playlistu složeném ze starších kousků. Z těch veselých tónů nelze nezmínit chytlavý refrén Look For The Truth, Lord Of The Flies, nebo Judgement Of Heaven. Pak tu jsou refrény sice výrazné (jako v každé jejich skladbě), ovšem zasazeny do jinak zemitějších skladeb, z nichž příkladně vyberu úžasnou Blood On The World’s Hands. Tahle skladba totiž začíná dost neobvykle, především hodně nervózně až disharmonicky. Stěžejní je pro ní akustická baskytara jejíž zvuk je snad pro kapelu i patentovaný. Obecně snad nemusím připomínat, že basa je těžce výrazná, vždyť jde o hlavní poznávací znak jejich tvorby. Neméně mrazivě pak působí i zvuk vrtulníku v úvodu The Edge Of Darkness. Dodnes si pamatuju to mrazení, které mě provázelo při prvotním náslechu. Vlastně mě mrazí do dneška, ale spíš z té nostalgie než z uhranutí.

Do té doby vlastně všechny desky měly neuvěřitelnou energii a drajv. Na The X Factor se výrazně zvolnilo ve prospěch temnější atmosféry. Vyložený kvapík ala Run To The Hills tu vážně nenajdete. Možná proto mě deska vždycky tak fascinovala, protože byla chmurnější, vážnější zkrátka jiná. Dopomohl tomu i sám Blaze, který mi na žádné jiné nahrávce (ať už jeho nebo následující Virtual XI) nepřišel tolik přesvědčivý. Maximální výkon!

Po dlouhou dobu se deska stala i jedinou originálkou, kterou jsem si od kapely sehnal. Jenže nostalgie a vůbec i jistá kvalita kapely mi nedala a dokoupil jsem diskografii až do alba Brave New World. Po něm už jsem nedoposlechl ani jedno album celé, zřejmě kvůli stylovému odklonu mého ucha. Nicméně The X Factor v mých očích je a stále bude nejvýraznější deskou Iron Maiden bez ohledu na to, že neukrývá žádný provařený hit, jako je notoricky známý Fear Of The Dark, který se mi vyloženě přejedl a nějak jej už nemusím. Povídat o albu i dalších počinech skupiny by se dalo ještě dlouho a samozřejmě hlouběji a detailněji, ale to si nechme na jindy a jinam.