Recenze: Ivar Bjørnson & Einar Selvik

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Ivar Bjørnson & Einar SelvikHugsjá

Victimer20.7.2018

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / phone / minivěž

VERDIKT: Druhé společné album pánů Bjørnsona a Selvika má svým charakterem mnohem blíže k projektu Wardruna aneb bez ostrých kytar a s dominujícím folklórním prostředím za dalším dobrodružstvím.

Bylo by dobré vysvětlit drobné nedorozumění, nebo změnu názvu. Zřejmě nebudu sám, kdo se domníval, že Skuggsjá je nově vzniklým hudebním organismem, kapelou, ve které si dali dostaveníčko dva přátelé, aby spojili světy Enslaved a Wardruna v jeden a vzali mnoho let proveřované folk-metalové spojení do svých rukou. Ale ono je to s tím názvem trošku jinak. A kdo ví, jak k tomu v době jeho vzniku přistupovali sami autoři, ač bych je jen nerad obviňoval, že v tom sami ještě donedávna neměli jasno. Věc se má tak, že poté co vyšlo nové album Hugsjá zastřešené jmény Bjørnson & Selvik, bylo tak nějak logické, že projekt Skuggsjá nemá formu kapely, nýbrž debutového alba, na které volně navazuje před pár měsíci vydaný druhý díl. No, a ani to nebolelo. Malá nejasnost je vysvětlena, pojďme bez rozpaků postoupit o krok dál.

Hugsjá je albem, které lze od prvotiny velmi snadno odlišit. Je sice podobně mýtické, temné a celým svým nitrem ponořené do severské mytologie, ovšem jeho kontury jsou o poznání jemnější. Nejedná se vyloženě o střet black metalu a folklóru, ale o výhradně dominující druhou položku, která šla do popředí a metalu je místo zdatného následovníka tentokrát upřeno. Až potom, jako dokres tváře Hugsjá, hledejme křehce vedené rockové či elektronické nuance a další (minoritně pojaté) doprovodné prvky. Jsou to totiž ony, kdo folklórně pojaté album doprovází.

V tomto bodě bych rád vzpomněl Ivarův projekt Bardspec, ve kterém si vyzkoušel (a vedl si vážně dobře) spojení lehké elektroniky s éterickým rockem, takže broušení ostrých hran má po této stránce za sebou. Pokud zajdeme do detailů, je to právě podobné pojetí jakým dispononoval Bardspec, jenž se do celkové tváře Hugsjá promítá. Jako doporovod, tichý proud, který se nerušeně vlévá do moře, na jehož vlnách a mýtických výpravách ční vikingská loď Hugsjá. A jsou to právě ty momenty alba, kde slyším Ivarův příspěvek v Einarově světě tradic a různorodých nástrojů, které mám raději, než "holé folkování". Stejně tomu bylo i na prvním albu a jinak to v mém chápání folkové hudby ani být nemůže. Chci tam mít spodek. Nemusí být hutný a dominující, ale chci ho tam. Proto za vrchol desky považuji skladby jako Nattseglar nebo Oska. Skladby, které svým rytmičtějším a experimentálnějším pojetím posílají album do hlubších vod pro odvážnější plavce. Na folk jako takový jsem ale nezanevřel, navíc, když ho má ve své moci mistr Selvik.

Moc se mi líbí, že Einar jak dávný vypravěč dbá na dobře odměřenou dávku temnoty a napínavé atmosféričnosti a nedělá tak z Hugsjá pouhé přehrávání folkových balad ke klidné plavbě po moři a pití piva. Naopak, již na Skuggsjá bylo zřejmé, že spojení Bjørnson & Selvik jde do hloubky, nehoní si triko na folklórních tradicích, ale zajímá je zvuk, jeho detaily a možné posloupnosti. Tahle profesionální forma přístupu platí i pro druhé společné album, i když skutečná poutavost je v porovnání s předchozích dílem o poznání nižší. Má to co dělat s uvolněním více prostoru pro ryze folkovou tvář, kdy logicky ubylo možností jak namíchat výraznější koktejl severských přísad, které se tak v současném stavu rozdělení úloh spokojí s menším ovlivněním z druhé (čti rockové) strany. Pořád se však pohybuje ve sférách vysokého nadstandardu, to jen aby nevznikl dojem, že je Hugsjá nezajímavým, či dokonce zbytečným albem. To samozřejmě není.

Síla podmanivosti a překvapivosti šla dolů, neboť Skuggsjá v plné kráse předvedla různé varianty, jak naplnit spojení s typickými prvky pro Enslaved a Wardruna a nového alba se tohle rozevřenější spojení už netýká. Hugsjá zní klasičtěji svou orientací ve folklórním světě mýtických hymen, ale pořád je vedena rukou znalců natolik citlivě, že se člověk znovu dostane do prostředí, ze kterého se mu příliš nechce, neb je lapen v sítích hrdých rybářů a jejich historek natolik důvěrně, že nehnutě poslouchá neschopen úhybných manévrů zpět do reality. Můj vztah k druhé společné práci pánů Bjørnsona a Selvika není tak intenzivní jako v prvním případě, přesto jsem naladěn na podobnou vlnu a poslechy jako takové jsou příjemným zpestřením obyčejných dní, což je vůbec to nejdůležitější. Kvalita je nadále na straně autorů, byť bez momentu většího překvapení a stranou od až nekriticky přijímaného debutu.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.