Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jeruzalem - Utrpení, oběti a kati celibáti

JeruzalemUtrpení, oběti a kati celibáti

Bhut8.7.2025
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.

Založit kapelu v roce 2006 a debutovat první velkou deskou v roce 2025 je hodno funeral doomového smýšlení, přesto se jedná o black metal, který nás však svými personáliemi odkazuje do kopřivnických hvozdů, kde se to hemží kapelami semknutými nejen výrazivem, ale i již zmíněnými personálními dispozicemi. To znamená, že některé členy můžete znát z těles jako Staroslovanská Pitka, Melissa nebo Deflorace – a tím seznam samozřejmě nekončí. To vlastně vysvětluje i tu prodlevu.

 

Považuji za důležité vypíchnout propojení s kapelou Staroslovanská Pitka, o které jsme tu již nadvakrát hovořili a pokaždé dospěli vesměs k podobnému úsudku. On ten Jeruzalem má totiž velmi podobné rysy. V tomto případě jsou však žerty ponechány stranou a důraz je kladen více na atmosféru, ze které dýmá historický kouř plamenů hranic, na nichž našla svůj konec řada nevinných obětí. Pokud větříte Kaplického Kladivo na čarodějnice, jste tu správně. Tahle nikdy se neomrzující tématika je vpálena do desky o síle silnější půlhodiny, rozdělené do pěti skladeb. Je to bolestí prostoupený black metal „naivního“ formátu – což lze považovat za záměr. Ale trochu si to všechno rozeberme.

 

Tak předně to téma. Čarodějnické procesy jsou ošklivou kapitolou lidských dějin – a nutno podotknout, že jejich určité obdoby se dějí neustále. Zde je však okatě pliváno do křesťanských dlaní a já tak nějak nevím, co k tomu dál říct. Toho už tu prostě bylo dost a dost – a pokud takové téma rozebírá nějaká česká kapela, jednoduše se neubrání využití úryvků z filmového díla Kladivo na čarodějnice. Tušíte správně – ani tentokrát nejste ochuzeni o připomenutí. Na jednu stranu se mi celkem zamlouvá vypravěčské propojení skladeb, gradace přednesu a občas šikovně zvolené slovní obraty, ale nedokážu se ubránit pocitu, že mi tohle nestačí. Řinčení okovů, praskot ohně a nářek je povinnost, bez které by se podobná nahrávka prostě neobešla. Tak to je.

 

 

Hudebně jsme si řekli, že jde o naivní black metal. To máte tak: existuje primitivní black metal, syrový raw black metal – a vždycky to bude myšleno trochu odlišně. V dobrém slova smyslu třeba Black Cilice, kde je to ohlodané na dřeň, kdy se při poslechu sebe sama ptáte, jak moc nihilistickou dávku dneska ještě snesete. Pak je tu primitivnost Jeruzalem, kdy se ptáte, kolik jankovitých metod ještě zvládnete. Kolega u kapely Staroslovanská Pitka uvedl žánr „ug metal“ – a to je, myslím, všeříkající škatulka, kterou můžeme s klidným svědomím aplikovat i tentokrát. Samozřejmě, Jeruzalem více klade důraz na blackové riffy a zvláštně uhlím a sírou pomazanou náladu. Jenže pořád je to takové nějaké neslané, nemastné. Chybí mi nějaký silný motiv, chytlavý element, odvážnější hrubá síla a drzost. Jsem náročný a protivný posluchač, vím to.

 

Rád bych tu vypíchl nějaký zajímavý úkaz, který mi tahle kapela přinesla. Ale musíte mi prominout – tohle je čistokrevný průměr a standard obyčejného black metalu. Na pád pod pomyslnou čáru domnělé průměrnosti to zase nevidím. Nějaké vyloženě velké chyby nebo amatérismus tu prostě není a je vidět, že autoři nad tou muzikou dobře přemýšlejí a mají jasné vize. Jen mi ten výsledek nevykvetl víc, než by bylo třeba. Přesto – máte-li chuť na heretický black, Jeruzalem nabízí možné ukojení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky