Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Kalmen - Course Hex

KalmenCourse Hex

Bhut4.12.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Kalmen je nové jméno pro scénu a vstup na ni se jim zadařil, myslím, hladce. Žádné zázraky a osvícení se nekonají, přesto poslech postačí k tomu, aby nálada byla příjemně pozvednuta a strávený čas nedostal cejchu „že já se na to nevysral“.

Jednou z poměrně neznámých, přesto vcelku nadějných blackmetalových kapel, je ta, která si říká Kalmen. Vznikla v průběhu roku 2009, přičemž své základy vystavěla na rozpadnuvší se skupině Down In Shades. Kalmen právě letos debutovali svým prvním dlouhým albem, které nese název Course Hex a disponuje šesti skladbami o celkové délce přibližně tři čtvrtě hodiny. Zatím vcelku nezajímavé informace, že... Možná vás přesvědčí hudba samotná.

 

Ta se totiž může pyšnit klasickým novodobým black metalem, který je pro naše západní sousedy poměrně typický. Zkušené ucho myslím zaručeně pozná, že jde právě o dílo Němců. Jenže čtveřice Kalmen nehraje zas tak obyčejný black. Jejich uchopení žánru koketuje s atmosférou převzatou z doom metalu, což se podepisuje na tajemné tváři jejich hudby. Vliv doomu dopadá i na roztahanost skladeb, jejichž kompozice jsou sice delší, přesto dostatečně barvité, aby nezačaly nudit. Chvilkami bych jejich výraz neváhal připodobnit třeba k takovým Inter Arma. Ale je dobré si uvědomit, že Kalmen jsou více black. Rozdávají atmosférické partie, které smyslně dráždí posluchače, který tak, přikován jejich velikostí, hltá každičký tón.

Kalmen mají chytlavé kytary, na kterých stojí většina skladeb. Jejich melodie jsou příjemné a nezapomínají se opírat o učebnicové praktiky black metalu. Naproti tomu vokál nemá zcela výrazné postavení a rozhodně nestojí v popředí. Spíše jde o tlumené hulákání odkudsi zpoza hradby nástrojů. Není to žádná urputná hrubá prskavka, ale táhlé vyřvávání, které báječně spojuje doom s blackem. Zároveň o něm nelze říci, že by nebyl důležitý. Jen je jeho postavení takové decentnější a akorátnější. Když si vezmeme celkový nástup desky, tak příchod zpěvu je nenásilný a přesto perfektně načasovaný a dominantní. Takovou konstrukci skladeb aby jeden pohledal.

 

Asi by se hodilo říct, že Kalmen nejsou kapelou, která vám sedne na první dobrou. Neváhal bych je označit za poslechovou záležitost, kdy je zaručeně přínosné se zaměřit na detaily. Celkový dojem je o to bohatší. Na druhou stranu díky celkem všestranným kytarovým vyhrávkám lze desku spolehlivě použít i jako příjemného společníka pro zrovna nepříliš soustředěný poslech. Možná si předchozí věty odporují, ale já bych spíše poukázal na variabilitu a perfektní flexibilitu, ať už jednotlivých písní, nebo alba jako takového. Z toho tak trochu vyplývá, že desku můžou vstřebat jak klasičtí vyznavači černého kovu, tak i ti, kteří hledají zajímavou hudbu bez ohledu na žánrově rozpětí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky