Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Krakovská skupina Ketha na svém albu 2nd Sight vykročila vstříc velkým věcem díky neotřelému pohledu na hudební problematiku. Trošku tak odlákala pozornost od stálic typu Behemoth a Vader, které i přes svoji kvalitu nabízejí víceméně to samé. Směrem k novým zážitkům následujte Ketha. Za dobu jejich dvanáctileté existence se příliš nepochlapili, 2nd Sight je teprve druhé řadové album a je to až s podivem, protože jejich tvorba srší spoustou zajímavých nápadů a myšlenek jako z nově navrtaného pramene. Jiní na jejich místě by toho určitě využili, flákali tam desku za deskou a nyní už měli poplacené hypotéky. Těžko říct co za tím vězí, ale v konečném důsledku tento fakt jen přidává na originalitě a jedinečnosti aktuální desky.

Jsme veselé, jsme hravé… lákala kdysi reklama na telefonní sex. Teď můžete nechat vlhčené ubrousky v kapse a hrát si se suchýma rukama. Ketha hrají živelný, zábavný a trošku nervózní metal, který si od posluchačů nežádá zarputilý výraz a trénink bestiálních póz doma před zrcadlem. Stačí troška soustředění, malá, dosud skrytá benigní porucha mozku a hudba si vás natvaruje sama. Tváří se jako podivná forma deathu řezaného industrialem, který své okolí dokáže roztřískat do mrtě. Dominuje šizoidní demagogie marně hledající čtvrtý prostor, ale nouze není ani o klidnější pasáže, které nastolí ticho před novou bouří. Je jich poskrovnu, aby někdo nenabyl falešný dojem, že jde o procházku lázeňskou kolonádou. Realitou je nekonečný výstup na příkrý kopec, přesto mě nepřepadají žádné obavy. Jakoby smrt byla jen báchorka a zbytečné zdržení na cestě k reinkarnaci. Z desky 2nd Sight, i přes její nervní vibrace a hluboký podhled reality, srší energie a dobrá kondice.

Celá anabáze začíná těžkým, podladěným intrem plným vrzajících nástrojů tlačených vlezlým rytmem. Příliš optimistické vyhlídky to, pravda, nenabízí a v podobném duchu, i když notně rychleji, se bude pokračovat i v dalších kapitolách. Následující Blackpool tento kurz statečně potvrzuje a v dalších minutách nás čeká bolestivé zmítání se v pomalé anabázi smrti, kde bažinu prozrazují jen unavené vlnky liknavého života pod hladinou. K jistému oživení dojde, když se ke slovu dostanou moderní experimenty, které o sobě dají vědět hned v dalším dějství. Take 1 je takový první, krátký pokus o zefektizovanou scénu jednoho okamžiku, který si může vymyslet každý dle libosti.

Skladby přiznávají dvě zřetelné polohy. Dunivou, hodně podladěnou basu, která rozvážným tempem krokuje naši skromnou manéž, tou druhou jsou pak vrzající kytary, po jejichž strunách se vozí mravenci na špuntech od piva. Kvičení, skřípot, případně jen monotónní plochy vykreslují nereálný obraz z fantazie. Zmíněná basa odvádí hodně práce, nelze ji přeslechnout a třeba ve skladbě Blob je její role naprosto boží.

Dalším výrazným znakem tvorby je pochroumaný rytmus, kterému se hodně skáče do řeči, rozbíjí se a zase nedbale skládá, jen aby to neznělo normálně. Protože se nikdo nikam příliš nehrne a kapela si s podivně upravenými kompozicemi hodně vyhrává, prospívá to k pozvolnému pochopení těchto experimentálních podivností. Nejednou se skladba tváří jako chaotický exkurz za zdi psychiatrického sanatoria, ale v útrobách jde o dobře zkonstruovaný systém impulzů a zvratů. Taková sympatická, hrubá a narušená muzika by ztratila svůj lesk bez poctivě zamořeného vokálu. Zpěvák Maciej je podle fotek příjemně nenormální, v klipu po vás bude mrkat skrze různá udělátka na očích, ale to hlavní, co přináší do mlýna, je hluboký murmur, který se nápaditostí zrovna nepřetrhne, ale jednoduše nemá chybu. Intonačně to není žádná sláva, v této poloze se to dá asi jen stěží, spíš se spokojuje s monotónním řevem přecházejícím ve vysílené vrčení nebo zmanipulovaný šepot. Nic víc nečekejte.

Po deseti zastaveních a zhruba půlhodince výplachu je konec a hlučné ticho. Komu je tohle málo, má už jen několik možností. Ustřelit si dekl, anebo si na domácím přijímači naladit Šlágr. Úrovně obojího 2nd Sight bohužel nedosahuje.