Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khoiba - Khoiba

KhoibaKhoiba

Victimer10.7.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: V objetí s melancholií, s klidem ruchů a za soumraku rezonujících vůní. Návrat Khoiba voní z klávesnice i z polí.

Je to už vlastně strašně dlouho, co jsme si společně s dvojicí Ema Brabcová - Filip Míšek mohli říct, že kapela Khoiba albově žije. Desky Nice Traps a Mellow Drama už dávno pokryl prach, až by jeden zapochyboval, že se ještě něco stane a v diskografii kapely přibude další položka. Khoiba se však i za tak relativně krátkou dobu stačila zarýt do podvědomí a vydobýt si své zasloužené místo. Svým specifickým stylem, který se příliš nenosí a když už ano, tak o poznání hlouběji než na povrchním chodníku rádoby slávy. Také proto se k této kapele chodí pro hlubší než běžný prožitek. A nyní jsme zase na správné adrese.


Ke Khoiba mám blízko, aniž bych jejich minulost nějak významně sledoval a poctivě se k ní vracel. Současný stav věcí a na jaře vydané eponymní album, mne staví do role někoho, kdo si spolu s kapelou může dovolit prosnít a prožít jejich hebké hlučení. Melancholické, bez depresivních choutek zabít hned několik vlastní duši spalujících chmur, ale s jemnocitnou zálibou v posmutnělém konstatování, že sny a dny jdoucí po sobě nebudí příliš optimismu. Jakkoli mohou být krásné. Je to atmosférická procházka v představách, načítání pocitů a až bázlivě podávaných vjemů, které však ve své tichosti sdělují mnohem víc, než někdo vzteky bez sebe a v panickém zrychlení. Khoiba je hudební přemítání a skromná viditelnost v rozmazaném světě brzkých rán, kdy hlava ještě žije ze snů a jen velmi pomalu se probouzí k životu.

 


Tak v přibližném popisu vnímám novinku já, ale možná nás v podobnými účinky bude víc. Tak či tak, nové album stroze pojmenované Khoiba, je radost prožívat. S kytarami i bez nich, jen tak v tření a překrývaných plochách vyklidněné strojařiny. Na pomezí ambientu, downtempové elektroniky a tichých tónů strun. Je to o klidu, emocích a vnitřním napětí, které se skrze hudbu uvolňuje ven a je vážně vedlejší jmenovat tu hrstku stylů, které by se ve společnosti Khoiba mohly uchytit. Pokud už se hudba této kapely vzbouří, je to ve smyslu jakéhosi zdviženého ukazováku, že i tichá pěšina vede přes pár hůře schůdných míst. Jsou to však jen útržky nálad, zesílený zvuk a důraz na detail, kdy končí uspávání a oko se ve chvíli nejistoty otevře, aby se ujistilo, že jinak opravdu nic nehrozí.


Současná poloha kapely pro mě představuje především věrného souputníka pro dny o samotě, kdy se člověk dostane dál ve svých přáních a pochybách. O sobě samotném, o lidech okolo, o všem možném. Krátké a výrazově skromné skladby založené na tichém chodu a ženském vokálu budiž tím správným průvodcem. Jakkoli mohl na začátku hrát hlavní roli pozitivní pocit z oživení kapely, která po x letech nahrála svou další desku a u které to vypadalo na sympatické shledání po odpojení od přístrojů, tak po třech měsících od vydání je to už o sdílení a hlubším porozumění. Plout ve zvukovém světě Khoiba je poučné, se všemi záhadami i bez nich, záleží, kde se zrovna nacházíte. Poloha alba je hypnoticky hravá a má šestý smysl pro hojení i otevírání starých ran. Jsem na jedné lodi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky