Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kvelertak - Endling

KvelertakEndling

Jirka D.25.10.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Kinda Agency
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Kvelertak jako lidová hard rocková kapela, která svou dřívější osobitost nejspíš definitivně odložila stranou.

Nikdy jsem neměl ambice rozumět úplně všemu a spíš jsem se učil říkat „nevím“, když jsem fakt nevěděl, namísto dnes tak častého plácání hovadin, ale s plným sebevědomím a přesvědčením o vlastní neomylnosti. Nicméně jsem žil ještě nedávno (tak před pěti šesti lety) v představě, že v čase se to bude zlepšovat, že s nabývajícími životními zkušenostmi budu rozumět více věcem a méně bude těch, které mi nejdou přes hlavu a které mi nebudou dávat smysl. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě! Mohl bych tu vysypat z rukávu spoustu příkladů, jak se svět posunul, jak se mě někdo snaží přesvědčit, že jedna a jedna jsou tři, nebo dva a půl, nebo prostě kolik chceš. Od ekonomické sebevraždy Evropy, přes manželství pro všechny až po LGBTXYZ agendu, která plete hlavu děckám v tom nejblbějším věku a která mnohdy vede ke koncům, které už nejdou vzít zpět. Nicméně jeden příklad si odpustit fakt nemůžu, a to pro mě nepochopitelný stav, kdy norští Kvelertak nejsou uvedeni na Metalové Encyklopedii. Ano, na té Metalové Encyklopedii, kde má svůj profil kdejaký hudlař s balalajkou z kůrovcem sežraných lesů, tak tam tahle kapela není. Jakože žít budu dál, ale proč?!

 

No a teď vážně.

 

Tuhle norskou zábavu jsem zachytil kdysi dávno na jejich úplném začátku, tedy u desky Kvelertak (2010) a pak následné Meir (2013, psali jsme o ní ZDE). A v té době i na jednom koncertu, kde mi přišli jak nadopované elektro-myši, s hromadou energie, na kterou čumělo pod pódiem několik maníků (byla to předkapela) a zdaleka ne všichni chápali, co se to tam děje. Patřil jsem mezi ně. Na druhou stranu mi jejich svobodomyslný přístup k prolínání žánrů přišel vždycky sympatický, ať se to nazývalo HC / black / punk / hard rock, kdysi dávno se používalo slovo crossover, dneska bych v duchu doby mohl použít metalové MMA. Kvelertak vytahovali ze své bonboniéry vždy různé kousky, míchali je všelijak dohromady a současně příliš nesklouzávali k nějaké prvoplánové zábavě nebo kýči. Relativně důstojná muzika pořád na prvním místě.

 

Kvelertak band

 

Od těch dvou nahrávek odtekla spousta vody, třetí deska Nattesferd (2016, taky jsme o ní psali) ještě dodýchávala blackové vlivy, ale jen v malém, víc a víc se prosazovala do popředí zábava pro některé fanoušky už ne příliš důstojná, byť pro jiné pořád v mezích slušnosti a s dostatečnou mírou nápaditosti. Pak odešel zpěvák, pak bubeník a rok 2020 přinesl album Splid v proměněné sestavě, s takovým divným obrázkem na obálce a s dalším ústupem od tvrdších poloh kytarové muziky. Víc rocku, víc hard rocku, víc přístupnosti pro nevyhraněné fanoušky a u nás žádná recenze (souvislost v tom nehledejte). No a letos tu máme Endling.

 

Endling je deska, která má opět obálku z kategorie Kylesa / Baroness / Mastodon / Relapse ... představte si pod tím, co chcete. Je zdaleka nejvíc user friendly, co kdy kapela natočila, ani náhodou už v tom nehledejte vlivy blacku, naopak v míře až nebezpečně se blížící hranicím osobních preferencí se objevuje punk rock (Motsols, Døgeniktens kvad, Morild). Základ ale leží v tvrdším rocku, klasické skladbě, hutném kytarovém základu, silných refrénech, zpěvnosti, přiměřené melodičnosti. Většinou to funguje a bavit se o tom, že kapela do značné míry opustila svoji osobitost a originalitu, sice někde nad pivem můžeme, ale neuděláme s tím nic. Stejně tak nám skladby jako Skoggangr mohou přijít už jak lehce otravný kolovrátek, ale i to patří k směru, na který Kvelertak po předchozích náznacích najeli už v plné míře.

 

Páté album za mě žádnou díru do světa neudělá a pokud se nestane něco neočekávatelného, tak žádnou díru už neudělají ani Kvelertak. Přirozeným vývojem se od svérázné kapely dostali do lidové pozice, kde je přemíra konkurence a kde vyniknout znamená nabíjet úplně jinou municí. Endling samozřejmě není žádná průšvihová deska, spousta skladeb se poslouchá vyloženě dobře, řemeslo je zvládnuté na výborné úrovni, kytarová práce je bohatá a natlakovaný, plochý zvuk vám asi vadit nebude. Nic víc ale k mání není a za mě bývaly časy, kdy tahle kapela uměla nabídnout víc než jen norskou verzi Foo Fighters. A míň se toho bála.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 13.12.24 8:07

Nejdřív jsem si myslel, že tak hrozné to snad nebude, ale po druhém poslechu toho mám dost. Roztrhaná, nefungující, nekonzistentní deska, která má sem tam světlé místo, ale jinak je to zmatek nad zmatek. Takže nakonec souhlasím, současní Massacre je čiré zoufalství.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky