Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Les Chants de Nihil - Le tyran et l

Les Chants de NihilLe tyran et l'esthète

Garmfrost11.5.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Album se otevře, rozvíří bouři, nechá posluchače odpočinout a pak ho žene do finále. Album je progresivní, že by jim mohla nejedna ikona ranku závidět. Je ale také dostatečně surové, aby zaujalo i milovníky pravé černoty.

Jsem rád, že nám francouzský label Les Acteurs l'Ombre Productions zasílá své realizace k recenzím, byť je příliš často nechválíme. Jelikož jsem jedinec nepropadající předsudkům a dávám všemu šanci, pokaždé sáhnu po jejich nahrávkách - proč to neříct - třeba kvůli krásným digipakům, které jsou doslova pastvou pro oči. Tentokrát byla jejich zásilka velice příjemná a je co chválit. Všechny recenzované desky mě příjemně překvapily. Každá jinak, ale poměrně hodně. Jak už jsem si zvykl, snažím se nestydět, protože nemůžu mít ponětí po všem, nemám tušení ani o Les Chants de Nihil. Nicméně se chci na ně zaměřit. Aktuální, už pátá deska Le tyran et l'esthète je deskou skvostnou po všech stranách a z letmého poslechu předchozích nahrávek je znát, že Les Chants de Nihil své posluchače nešokují překvapivými posuny, ale naopak jim předložili desku příjemnou s přirozeným vývojem.

 

leschants

 

Kapela založena členy francouzského undergroundu, z kapel širšímu posluchačstvu neznámých jmen, nabízí ve svém teritoriu muziku nečekaně chytlavou, produkčně líbivou a přes tyto artefakty divokou, zuřivou i atmosférickou. Le tyran et l'esthète v sobě mimo jiné ukrývá i symfonické prvky, těmi však nepřebíjí monumentální blackové rubanice. Jistou surovost mají v sobě od začátku. Co jsem slyšel, první desky byly řádně běsnící, postupně svůj styl vylepšovali, aniž by onu vzteklost zahnali do kouta.

 

Takřka neutuchající řinčící tempo prohání riffy a zlé vřeštění mezi tunami melodií. Nad vším se klenou klávesy a mohutné sbory. Korunu všemu dají s neskutečným peklem L'adoration de la Terre, ve kterém použili dvě témata z baletu Svěcení jara od Igora Stravinského. No uf! Tato skladba je absolutně šílená. Masakr! Nic jiného mě nenapadá. Při jejím poslechu si se slzou v oku zavzpomínám na dávná arcidíla od Anorexia Nervosa. Vzhledem tomu, že čas nezastavíš, mladíci staré ikony válcují o sto šest.

 

Novou posilou Les Chants de Nihil je basující ÖberKommander. Když jsem se na tento nástroj zaměřil a porovnal ho z předchůdcem, spadla mi brada. Novic je ďábel, nebo nevím. Dokonale kapelu nakopl a pomohl jí otevřít se novým vesmírům. Le tyran et l'esthète je albem koncepčním, epickým, plným výbuchů i přestávek. Začíná předehrou, otevře se, rozvíří bouři, nechá posluchače odpočinout a už ho žene do finále. Sabordage du songeur – Final obsahuje všechny atributy nahrávky. Tedy pozvolný úvod, frenetický střed a za hlasitých sborů do konečné katarze hnaný závěr.

 

Album je progresivní, že by jim mohla nejedna ikona ranku závidět. Je ale také dostatečně surové, aby zaujalo i milovníky pravé černoty. Mohutné sbory a orchestrace osloví ty, co rádi Anorexiu Nervosu a podobné spolky (na Emperor se tentokrát nedívám a nepomrkuju). Jednu chvíli jsem myslel, že slyším Batushku, ale ti jsou definitivně v háji. Jak pravá, tak falešná. A neřeším, kdo je kdo. Čert ty blázny vem!

 

 

Po zvukové stránce je album skvělé. Veškeré stopy jsou dostatečně průzračné, aby šly nejen slyšet, ale líbí se mi vzácná vyváženost mezi špinavostí a jedovatostí na jedné straně a dynamikou a čitelností na straně druhé. Kapela vedle sebe nasázela punkovou rubanici, disharmonické prvky, zběsilost, řevy, skřeky a vřískání versus krásné melodie, precizně vystavené kompozice, parádní čisté zpěvy, sbory a neustále vzrůstající dojem z neskutečného zážitku. I po delším čase stráveným ve společnosti Les Chants de Nihil a Le tyran et l'esthète a po přečtení svých slov neslevím z nadšení. Opravdu mi spadla brada, zůstala dole i po x posleších.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky