Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po pěti letech od vydání poslední řadovky Ariettes Oubliées (2012) se o slovo hlásí francouzští melancholici Les Discrets, kteří se po dvou vynikajících deskách rozhodli vychýlit kormidlo z dobře nastaveného směru a překvapit tak posluchače novým konceptem. Uplynulo mnoho vody od osm let starého debutního splitu s Alcest, kde prvně vyšla píseň Song For The Mountains ještě jako pracovní verze, ale typický rukopis se vší jeho svěžestí stále nevybledl. Jsou zde všechny dobře známé ingredience Fursyho stylu a opět se pracuje s tématy jako čas, příroda a život. Přibyl nový bubeník Jean Joly, s aranžemi outra Lyon - Paris 7h34 pomáhal Neige a i tentokrát zazní nenápadný hlas Audrey Hadorn. Zatím je vše, jak má být…

O vizuální podobu se postaral britský výtvarník Chris Friel a nemálo tak přispěl k záplavě inovací, které mohou nepřipraveného posluchače zanechat na pochybách. Ano, skladbám trochu chybí výraznější kovová příchuť, která na prvních dvou deskách vždy číhala v záloze. Dnes je výkonná moc především v rukou indie rocku, trip-hopu nebo prvků filmové hudby 70. let a je otázkou, jestli od kapely vyžadovat, aby donekonečna sekala další Septembre Et Ses Dernières Pensées (2010) jako Baťa cvičky. Myslím, že Prédateurs snese srovnání s přístupem švédů Tiamat, kteří svým veledílem A Deeper Kind Of Slumber (1997) také vrazili vidle do obav z vystoupení z komfortní zóny. Krok novým směrem, jakkoli se může zdát nesprávný, oceňuji a je celkem jedno, zda se v budoucnu ještě zúročí nebo jen posílí exkluzivitu raných nahrávek. Důležité je, že odvážné myšlenky a vůle je uskutečnit vyústily v dokončený projekt.

Hudbu jako stvořenou pro pozdní večery a chvíle přemítání o smyslu života výborně reprezentuje svižná trojka Les amis de minuit, ta se poslouchá sama. Podobnou službu zastane i Rue Octavio Mey s tím rozdílem, že se hudebně točí v bludném kruhu. Fleur des murailles staví na minimalistické kompozici podpořené texty Victora Huga a paradoxně nejemotivnější je intro Prédateurs s mluveným slovem. Zbytek alba tu a tam zazáří příjemnou melodií, osvěží dobrým vkusem, ale celek až příliš holduje žánru „easy listening“. Na cestě blíž k mainstreamovému posluchači splétají Les Discrets temnotu s nadějí unikátním způsobem, ale už zdaleka ne tak chytlavě jako dřív.

Co ještě dodat? Přešlapovat na místě, zírat do tmy a hledat v ní obrysy umí každý. Les Discrets se nebojí, a proto vydávají sebevědomé album zakalené ohněm zkušeností. Metalové přesahy vyloženě nechybí, ale stesk po nich může být veliký. Pesimista ve mně cítí tu „prázdnotu“ po třetí minutě Vanishing Beauties jako nenaplněný příslib gradace, ale optimista dobře ví, že tisíc lidí má tisíc chutí. Pokud jde o staré dobré časy, hezky se na ně vzpomíná u šesté Le Reproche nebo sedmé Les jours d'or. Na druhou stranu uznávám, že na výstižnosti poznáš mistra a přesně to mě nutí znovu polykat další minuty té lepší části nových Les Discrets…