Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lia Fail - Cynical Stones

Lia FailCynical Stones

Victimer11.11.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Příjemný návrat v čase pomocí folkem obarvených příběhů, které přimějí k zastavení a klidnému poslechu. Nač ten spěch, posaďme se na chvíli do trávy.

Vlastně už rok stará nahrávka upoutá velmi pěkně zvládnutým minipackem. Dominantní zelená barva působí hřejivě, stejně jako dostačující informace uvnitř. Osmero italských muzikantů se drží neofolkové polohy, které nechybí melancholická nálada, ani skromně poutavé melodie s citlivě vytaženými nástroji, kterých je albu dost a dost. Bavit se o tradiční neofolkové záležitosti by ovšem nebylo úplně na jedničku. Vlivy, ze kterých LIA FAIL spřádají své hudební nápady, vycházejí jak z rockové hudby obecně, tak z irského folku (odtud pochází i samotný název kapely), nebo třeba darkwave 80. let.

 

Komorně působící materiál neztrácí svou komornost množstvím využitých nástrojů a zůstává tak daleko od okázalosti a při zemi. Poměrně dost dominantní roli hraje v každé ze skladeb baskytara, která mručí nad převážně akustickou kostrou písní. Ostatní nástroje působí vyváženým dojmem, stejně tak hluboký mužský vokál, střídající se s vokálem ženským. S celého alba "Cynical Stones" mám především dojem zdravé, nekomplikované muzikálnosti, což je myslím nedůležitější. Vše se odehrává v poklidném tempu a přitom je člověk neustále zaujatý. Nic jej nevyrušuje, nic nedráždí.

 

Tak, jak tohle album klidně dýchá, mohlo by se zdát, že svou tichost může měnit v nevýraznost.

Neplatí to však. Ve jménu zřejmé zkušenosti jak své nápady podat a uniknout tak opakování sebe sama. Ano, tohle album není výrazné, není ani výkladní skříní svého vlastního stylu, ale je to album zvládnuté. Rázem se ocitám na nádvoří sředověkého zámečku s výhledem do okolních zahrad a naslouchám hudbě, která vyloženě středověce nepůsobí, ale umí atmosféru oněch časů navodit. Prvky neoklasické hudby pak dodají na bohatším aranžmá, zvláštní dramatičnosti není třeba. Pokud je vhodné na chvíli potemnit, je to zejména díky vrnící base a občasné bigbítové poloze.

 

Jsem mile překvapen jak jednoduše to jde. Nic se zbytečně neprotahuje, netahá za uši a já pak nemusím tahat z kapsy ovladač na vypnutí přehrávače. LIA FAIL nejsou těmi, kteří by měli vyčnívat a dělat dojem neobvyklého ansámblu. Jejich doménou je čistá radost ze hry, schopnost hladit své nástroje a mluvit s větrem o tvářích pradávných kamenů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky