Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Měl bych tu jednu připomínku ze světa elektronické magie, která se za horkou novinku už nedá považovat ani náhodou. Je to již téměř rok, co nás americká trojka Liars omotala barevnou vlnou z babiččina klubíčka, přidala vytahaný pásek ze staré emgetonky a vše laškovně rozházela po pokoji, protože na pořadu dne bylo udělat ten správně rošťácký nepořádek - tedy "Mess". Pokud jsme na minulé desce "WIXIW" přistoupili na fakt, že Liars jsou již čistě elektronická záležitost, která si maluje své extravagantní tóny pouze počítačově naprogramovaným štětcem, berme poslední bordýlek v bejváku jako její milé pokračování. To, že jsou Liars rozjívení blázni libující si v prznění hezkých melodií a disharmonii hitových ambicí, jež ambicemi ani nejsou, na to už jsme si zvykli a jinak už to zřejmě nikdy nebude. Tak šup do bordelu!

Poslední deska dokazuje, že propadnutí neživým rytmům je definitivní, a to v nejvyšší možné míře. "Mess", to je minimalismus strojových beatů, kolem kterých tiše našlapuje zvláštní neklid a neustálá snaha za každou cenu neupadnout v kontrolovanou rovnováhu. Tik v oku při váhavém rozhlížení se kolem sebe, tik ve svalu, když se ruka snaží otočit další stránku této barevné knížky pro zlobivé děti a finální tik v hudbě Liars jako takové. Pop pro epileptiky, noise pro popíkáře a taneční hudba pro nepoučitelné chemiky, před nimiž nelze zavřít laboratoř. Záliba ve starých mašinkách je zásadní a "Mess" je tak dalším albem do sbírky setkání elektronického retra a nového přístupu k jeho opečovávání, což je prostě v kurzu. V případě Liars ale nemůžeme mluvit o přizpůsobení se nějaké standardní šabloně, jako spíš o hraní si ve svém pokojíku s jasným přehledem a vyhodnocením momentální situace. Navíc zrovna u těchto podivínů je krásně vidět, že s pokračujícím věkem jejich záliba v blbnutí pořád roste. No není to roztomilé?

U minulého alba jsem měl pocit, že jsem součástí jakési podivně náladové exkurze do polosvěta šílených nápadů. Dnes je přístup méně košatý, zato více pulsující a minimalisticky úderný. Tedy aspoň zpočátku, dejme tomu do dvou třetin alba. Pak se "Mess" trochu rozmázne, a i když stále s disharmonií sobě vlastní těkavě uhání vpřed, už se jakoby vypařuje z dohledu a někam se snaží schovat, snad s dojmem, že všeho moc škodí a svou rozvernost je třeba trochu provětrat. O žádný velký skok se nejedná, ale já s tím malý problém mám a dal bych přednost důraznějšímu závěru desky, neboť (chtě nechtě) pozornost sklouzává jinam.

Ovšem to nic nemění na faktu, že Liars nahráli nakažlivě nezbednou nahrávku, které dodali punc zvrácené líbivosti a pankáčského šarmu. U Liars nic nového, ale způsob provedení je ve znamení totální elektroniky se vším všudy. Dej ucho na dveře a přesvědč se, jestli už jsou pryč. Pokud ano, zase zabodovali, ale v případě minulého počinu byla má radost ze setkání o krapet vyšší.