Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lord Mantis - Death Mask

Lord MantisDeath Mask

Victimer17.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Víc robotizace na poli zváleného sludge metalu posílá tento mrzký hudební přednes dál od bažin a zatím se to obejde bez zvednutí výstražného prstu klesající kvality.

Někdo ten svinčík musí uklidit. Mám na mysli nepořádek vzniklý devastujícím materiálem jménem "Pervertor", tedy ten pocházející z dob minulého alba nevybíravých Amíků LORD MANTIS. Tu pachuť budu mít týdny - říkal jsem si tehdy. Vydržela měsíce. Byla silně štiplavá, podrývala návaly do té doby skryté demence a když se rozhodla zválcovat dvorek před barákem, nebylo důvodu tomu bránit. Album "Pervertor" prostě smrdělo na sto honů, težce se smiřovalo s tím, že je to nový soused od vedle a radost nedělalo nikomu z okolních starousedlíků. Všichni do jednoho jsme pak ale propadli jeho divoké síle.

 

Fáze pokračování zbídačeného hudebního mechanismu LORD MANTIS dostala jméno "Death Mask", znovu mimořádně nehezký obal a především důvod k zvrácené radosti. Co deska, to jiný label. Co deska, to jiná forma destrukce. Momentální zakotvení u Profound Lore Records představuje LORD MANTIS na okraji zájmu, přesto o dost přehlednější, kdy lze v bahnem zaflákaných obličejích rozeznat rysy protagonistů. Došlo k zakoupení většího množství elektronických udělátek a prostě se celkově trošku ubralo z trvalého tahu na branku. Ten už tolik nebolí.

 

 

O nějakém ústupu z vydobytých pozic ovšem nemůže být řeč. LORD MANTIS dál klečí na vašem hrdle, proklínají vaše matky a nesvatě trestají vaše sestry. Jen to dělají krapet civilizovaněji. Tedy pouze ve smyslu jistého udusání vlastní krvelačnosti v lomozícím prostoru industrialu, neb zrovna ten není tím pravým ořechovým pro lidštější zacházení. Chlív se jen rozrostl o další dimenzi. Elektrárenskou. Byla tam i minule, ale jen v pozadí, dnes je její poznání mnohem markantnější. Ve výsledku to nic nemění na jistém druhu "lordí" odpornosti, která nyní více podléhá moderní mutaci a chlív je rázem spíše ústavem pro choromyslné. Náležitě vybavený, plný hračiček, pomůcek a hejbátek.

 

Nic proti tomu nemám, tohle ostatně čas od času napadne udělat nejednu misantropii chrlící bestii. Ovšem staří dobří LORD MANTIS zní poněkud přesvědčivěji, jsou hnusnější, špinavější a ne tolik kliničtí. Tedy ještě na samém začátku alba, pak roste jejich chuť po přehrabování se v drátkách a rozostření hlasu. Jsme svědky setkání dvou světů, jenž si zatím pouze očichávají své genitálie, než aby spořádaně žily na jednom smetišti zvratků a beznaděje. LORD MANTIS testují naši trpělivost, stejně jako hloubku svého průzkumu, zda-li bude podobný přístup jim samotným něco platný. Marný pokus to není, ovšem doladit detaily ještě bude třeba. A ty milý posluchači? Chcípni o kus dál.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky