Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucy In Blue - In Flight

Lucy In BlueIn Flight

Jirka D.2.5.2019
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KAR 167CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Historizující deska od mládežníků z Islandu, u kterých zatím snaha strefit se do předlohy převažuje nad vlastní uměleckou licencí.

Lucy In Blue jsou z Islandu, což v kontextu místních kvalit hudební scény může vzbuzovat docela vysoké naděje. Tihle týpci patří k mladým spolkům, fungují od roku 2013, debutovali až v roce 2016 stejnojmennou deskou a teď v polovině dubna představují jejího pokračovatele In Flight. Výkonnost zatím nic moc a stejně tak bych na tom byl po několika posleších i s hodnocením jejich aktuální formy - zatím se budeme držet při zemi. Bez ohledu na to, že se v promo materiálech objevuje slíbená účast na letošním Roadburnu.

 

Lucy In Blue band

 

Co jejich aktuální deska přináší? Nového, řekl bych, skoro nic, protože obsah nahrávky si mocně dopřává ze starých dobrých Pink Floyd (úplně těch starých) a jejich kolegů King Crimson. Takže ano, hodně psychedelie, hodně prog rocku a jen velmi málo vlastních nápadů. Album In Flight nás zavede na konec 60., resp. začátek 70. let, kde je mu evidentně dobře a kde se skoro až nestydatě zabydlelo. Je to problém? Pro mě osobně je to přinejmenším důvod, proč volit slova opatrně, ať už by měla převažovat doleva, nebo doprava.

 

Rovina původnosti je totiž pouze jedna z možností, jak k desce přistoupit a tady si řekněme docela otevřeně, že důvody, proč nevsadit na jistotu v podobě starých mistrů, se hledají fakt těžko. In Flight je z tohoto pohledu hodně řídkým odvarem, který v historickém kontextu naprosto neobstojí. Na druhou stranu mě to donutilo vytáhnout staré desky King Crimson a opět si je protočit ... jen tak pro radost. Dalším možným přístupem je samozřejmě tvůrčí (ne)jistota, protože i kapely ne zcela originální lze respektovat pro jejich řemeslné kvality (vzpomeňme na tomto místě na výborné Wobbler). V tomto ohledu je to s islandskými Lucy In Blue někde uprostřed, protože jejich aktuální album přináší jak chvíle uměleckého vypětí, tak i momenty, kdy se budete hlídat, abyste neusnuli.

 

Psychedelický rock v jejich podání je nejen hodně historizující, ale i řádně ospalý a pomalý. Střet kytarových efektů se syntezátory a prostorově klenutým pozadím probíhá většinou klidně a teprve až rytmická sekce (např. v úvodu Alight, pt. 2) dokáže rozpohybovat stojaté vody ambientního rocku (a taky notně připomenout rané Pink Floyd, např. desku More). Ostatně nemám vůbec problém s instrumentací nahrávky, nástroje dostatečně věrohodně vykreslují staré časy a stejně tak ze zpěvu i vícehlasů vane nádech hudebních učebnic. Problém mám spíš s kompoziční stránkou alba, která především v delších skladbách (např. Respire) naráží na limity a místy ukazuje kapelu zatím nevyzrálou, hledající a nepřesvědčivou. Ostatně následná skladba Matricide je toho víc než jasným příkladem.

 

 

In Flight je pro mě víc než co jiného deskou, která se snaží hrát jako někdo jiný, snaží se strefit do nějakého vzoru a zatím ji k tomu schází dostatečná zkušenost. Netvrdím, že kapela k tomu nemá potenciál (podle mě má), ale až se jí všechno podaří, pořád bude znít jako kopie staré klasiky. Zatím mi nejvíc ze všeho schází nějaký vlastní otisk, který by Lucy In Blue definoval jako svébytnou kapelu. Což chápu, že je měřítko hodně přísné, ale vrhne-li se někdo na pole takto náročného rocku, musí s podobným přístupem počítat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky