Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucynine - Melena

LucynineMelena

Bhut20.2.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Deska zrozená z utrpení, aby vás přiměla také trpět. Toť slova autorova, nuže tak s chutí do toho. Je to spleť disharmonie a příjemného pokřivění, což je vlastně i fajn.

Kříženec stylů a nálad si říká Lucynine. Pochází z Itálie a svým loňským dílem jménem Melena dokáže uspokojit zajímavou škálu fanoušků. I přes svou více než desetiletou existenci se jedná o pojem, který – třeba mě – doposud úspěšně míjel, ačkoliv jeho hudební zaměření je mi po chuti. Čerpám však zejména ze zkušeností s poslední nahrávkou Melena. Ty starší nechám teprve načerpat nějakému hlubšímu poznání. Zatím si tu takto bez zkušeností a zátěže minulosti nechme prolétnout hlavou tuto pozoruhodnou novinku.

 

Asi by se hodilo už trochu blíže představit směr, kterým Lucynine kráčí, aby čtenář věděl, zda má smysl číst dál. Nebo už tento text zkratkovitě proklikl, pustil si ukázku a čerpá do hlavy vlastní dojmy? Nespěchejte přece, že ano. Trochu nicneříkající a mnohdy takřka nadužívané nálepkování slůvkem avantgarda jsem nucen použít i nyní. Jednak proto, že mi rozvernost písní a skoky mezi náladami připomínají podobně smýšlející spolky, a jednak i proto, že kytarový zvuk je často ohýbán do téměř blut-aus-nordovského azimutu a jemu spřízněného kolísavého mučení kytarových frekvencí. Z tohoto avantgardního, dalo by se říci post-blackového hnízda vylétá pták nespoutaný jak hardcore sám. A to je, prosím, další nosný styl – hardcore/crust, který se tu nenápadně prolíná a vystrkuje své upocené snažení na odiv. Disharmonická nervozita si však často bere slovo, aby svým lehoučkým krokem zajímavě rozbila metalové běsnění. Ale tady je potřeba nastavit správné vnímání sousloví „metalové běsnění“. Máme tu totiž mix hardcore a blacku a toto burácení je patřičně podivné a rozostřené.

 

 

Vymykání se běžným muzikantským mantinelům hází poslech Lucynine do nelehkých zážitků. Zároveň však přináší svobodomyslný element, který se tu vznáší a snaží se dýchat silně a intenzivně. Je zvláštní, jak jej hudba záměrně dusí a šlape mu po štěstí. Když si ale vlastně čtu autorovo přiznání a vysvětlení konceptu alba, je mi to nakonec jasné. Snaha působit rozrušeně, nesourodě a vyšinutě je však dobře ukočírovaná, takže to nepůsobí jako zbytečný paskvil, ale má to svůj řád. Když je potřeba patřičného tlaku, zbytečně se neexperimentuje. Když je potřeba rozložit posluchače na nesvéprávnou, depresí stiženou trosku, začne se akorátně plout mezi zvláštnostmi. Ale pořád z toho cítím nějaká pravidla a smysl. Jasnou vizi cíle. Zkrátka – jak se říká – účel světí prostředky.

 

A ten zmíněný koncept? Autor už na obalu odkrývá svůj záměr. Je na něm vidět kousek mrtvého ptáka. Tím ptákem je straka. Straka je údajně symbolem svobody a radosti, takže její smrt poukazuje na beznaděj. V severské mytologii dokonce jde o posla bohů a ptáka bohyně smrti. V Británii je to předzvěst špatných zpráv a smutku. Takže jak sám autor doslova říká: „je to deska zrozená z utrpení, aby vás také přiměla trpět“. Tak to zkuste.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky