Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lustmord - The Word As Power

LustmordThe Word As Power

Victimer23.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Se slovy i bez nich je hudba Lustmord intenzivním zážitkem na mnoho poslechů. Duší tohoto alba je rozmluva. S nimi...

Vnímat obšírněji tvorbu mistra Briana Williamse, to znamená být nakloněn všemu neživému v rámci hudby a poznat její živočišnost až díky ní samotné. Zdobí ji několik zásadních nahrávek symbolicky temné souhry i nesouhry zvukových průzkumů minimalismu. Je to pohyb v kraji temných linek citlivě učinkujících na nastražené ucho a být ve společnosti Lustmord, to znamená mít respekt k elektronické hudbě jako takové. Williams je žijící legendou, mužem, který nepotřeboval slov k tomu, aby z jeho muziky sálala upřímná zpověď. Tedy až dodnes.

 

Dnes je tomu jinak. Dnes jde o to zachytit význam slova, spojit se pomocí jej s vyšším vnímáním, naslouchat mu a pomocí jej i promlouvat. The Word As Power není nějakým šíleným elaborátem ve snaze dohnat promeškané, ale albem procítěných vokálních kreací, na kterých se podíleli zajímaví hosté. Hudba je tu pro slova a ony jsou tu pro hudbu. Spolupráce s různými zpěváky dodává albu na barevnosti a meditačně zbožné nápěvy každého z nich jej pak posílají na východ od nás, někam, kde je vztah k bohu a přemítání o samotném bytí v upřímnější rovině, než ve zrychleném managementu západně se tvářícím východě Evropy. Nejen myšlením, ale i lokací jsme daleko od domova, od opakující se všednosti. Je tu s námi Jarboe, je tu také Aina Skinnes Olsen, která je hlasem většiny skladeb. Ani spolupráce s Maynardem J. Keenanem není otázkou nějakých novodobých experimentů, ale posílením dobrých vztahů z minulosti, kdy Williams kooperoval jak na nahrávkách Tool, tak Puscifer.

 

Bludiště se změtí symbolů a slov nesoucích se k nám z obalu a jehož autorem je Simon Fowler, plně koresponduje s vibracemi tvarujícími album více směry. Ten prvotní, religiózní, je doprovázen nuancemi hříšného polosvěta dole pod zemí. Je to dialog vedený z protichůdných stran a střetávající se přesně uprostřed labyrintu. Dopad na posluchače je pak velký. Williams nám tímto způsobem dává na vědomí, že není třeba mít strach a dotýkat se, sice ambiciózních, ale pořád jenom bubákovských klišé. O to silněji deska působí jako kreativní pohled do rozevřeného hledí nekonečna, odkud k nám pluje nespočet otázek, někdy složitých, jindy nevysvětlitelných. The Word As Power není hrozivou nahrávkou ve smyslu utíkání před něčím, co nám nedá spát, ale její temnota k nám vysílá hlubší signály ze svého vlastního nitra, které nás dělá malým, titěrně se ošívajícím plebsem. Někdy lze mít z uvedených vokálů dojem až rituálních procesí nebo dokonce zaklínání, ovšem podstatná síla slova je ukryta v rozhovoru samotném. Od přemítání, přes chorály, až třeba po ono mručení nad hledáním vztahu k tradicím a cíleně vyvolaném transu. Člověk v něm nepodléhá fyzickému kolapsu, ale vnitřnímu vypětí, otevření se.

 

Lustmord jej ztvárňují hodně věrně. S nahrávkou je třeba splynout, nechat se vtáhnout její energií, která není určena každému a každý z ní nebude mít dobrý pocit po těle. Člověk je ale tvor od přírody zvídavý, takže by v sobě měl touhu po nepoznaném objevit. Já ji objevil a byť zdaleka nejsem všeználkem tykajícím si s každým albem Briana Williamse, tak volám po vyšším vnímání. Jsem připravený.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 23.1.14 14:56odpovědět

Nebojím se říct, že je tohle asi nejlepší věc z dílny Briana Williamse.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky