Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malefic Throne - The Conquering Darkness

Malefic ThroneThe Conquering Darkness

Garmfrost10.12.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Death metal v rukou Malefic Throne je konzervativní a uspokojí zejména milovníky starých pořádků. Svou brutalitou a výtečnou technikou nabízí prostor pro ukájení i obdivovatele daleko větších náserů, než je old schoolový death metal.

Před pár lety spojila své síly hnedle tři esa deathmetalového nebe. Steve Tucker patří mezi mé velké oblíbence, proto jsem zajásal, že se v Malefic Throne chopil vedle baskytary hlavně mikrofonu. Jeho kumpány Johna Longstretha a Gena Palubickiho netřeba představovat. Výčet jejich angažmá obsahově odpovídá románu. Co kapela, to legenda.

 

Malefic Throne krátce po založení vydali eponymní EP, které očekávání naplnilo podle mě ne úplně. Od pánů z Morbid Angel, Origin nebo Impiety chci pouze nejvyšší kvalitu a nadpozemský zážitek. Malefic Throne se v mezičase upsali Agonia Records a výsledek tohoto svazku je debutové full-lenght album The Conquering Darkness. A jak to dopadlo?

 

malefic throne

 

Nutno říct, že EP bylo hodně ve znamení starších Morbid Angel. Nejen kvůli growlu, ale dramatické kytarové postupy i bicí se nechaly inspirovat odkazem morbidního andílka. Pozitivní je, že se Malefic Throne na The Conquering Darkness podařilo trochu osamostatnit. Rytmická hra mistra Longstretha je příjemně pestrá, dodává skladbám potřebnou variabilitu. Je nasypaná a odvázaná. Naopak Tuckerův growl je usedlejší a méně divoký než na Malefic Throne. Největší radost mám z kytar. Gene Palubicky po hmatníku nejen běhá jako šílenec. Hobluje, seká a drtí… Jeho sólové výjezdy jsou dechberoucí.

 

Death metal v rukou Malefic Throne je samozřejmě konzervativní a uspokojí zejména milovníky starých pořádků. Na druhou stranu svou brutalitou a výtečnou technikou nabízí prostor pro ukájení i obdivovatele daleko větších náserů, než je old schoolový death metal. Při poslechu alba si často postesknu, proč takto živelně nehrají Morbid Angel. Pořád je zmiňuji, protože jejich vliv je nejsilnější, nicméně o vykrádání bych pomlčel. Tohle je surové a prosté nadstaveb známých libůstek mistra Azagthotha.

 

Zatímco hudební nadílka novinky mě baví víc než kratší předchůdce, po zvukové stránce mi vychází jednoznačně kvalitnější přirozenější produkce Malefic Throne. Zvuk The Conquering Darkness je slitý do koule. Jednak nejsou moc slyšet kytary, které jsou lahůdkou nahrávky a zasloužily by si více důrazu. Rovněž jejich barva je šedivější. Nevyhovuje mi ani zastoupení basy v konečném zvukovém kolbišti. Je rozpoznatelná, ne však tolik, kolik by bylo potřeba. Je samozřejmě důležité pohrát si s ekvalizérem, nicméně ani po té není zvuk nahrávky nic moc. Postrádám zajímavé odstíny, pro které bych si pro příště zapamatoval, jak Malefic Throne vlastně zní.

 

Schopnost napsat dobrý song je suverénní, což se dalo čekat. Nicméně od es takového věhlasu bych chtěl dostat něco víc. The Conquering Darkness se samozřejmě poslouchá skvěle. Takový death metal miluju a moc takových dnes nevzniká. Přitom není album vůbec staromódní. Šlape jak hodiny.

 

Malefic Throne nabízí death metal, který si najde nemálo příznivců z řad ortodoxních deathers. Nového posluchače zřejmě nedokáže nalákat a je otázkou, zda v záplavě silné konkurence obstojí a nezapadne. The Conquering Darkness je výživná divočina bez odboček a nadechnutí. Chápu nahrávku a projekt zejména jako radost tří legend než životaschopnou kapelu. Udělejte si radost také a užijte si robustní vypalovačku s prvotřídní rytmikou a úžasným growlem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky