Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Manes, novátoři a malíři vlastních představ a zvukových výzev, jsou zpět s novým, čtyřskladbovým mini-albem. Experimentální kapela, která znamenitě vybrusila z black metalu směrem k avantgardnímu rocku, trip-hopu a elektronice snažící se o pohyb v nových sférách. Alba jako Vilosophe a How the World Came to an End znamenala opravdovou revoluci a experimentální kompoziční žně. Na ně pak neméně kvalitně navázala další alba Be All End All a Slow Motion Death Sequence. S posledním jmenovaným jsem svého času trochu bojoval, ale okolí vidí tuhle desku stejně vysoko, jako ty předešlé. Skvělá diskografie, každá zastávka má své kouzlo, a to můžeme jít ještě hlouběji proti proudu času. Ostatně, její velkou část jsme bohatě zmapovali taky u nás na Echoes.

Nové EP Pathei Mathos nabízí krátký, čtyřpísňový náhled do dílny trochu jiných Manes. Ti se dnes nachází v jedné temně atmosférické hypno rovině, kterou místo typického Asgeira Hatlena provází ženský vokál Marity Hellem. Zpěvačky, která s hlavním mozkem Manes, Torem-Helge Skeiem, spolupracovala také v rámci jeho projektu Lethe. O jeho aktuálním albu Alienation psal sotva před pár dny Jirka ZDE. Další věcička, která stojí za pozornost. Hudba Manes se tedy ocitá ve společnosti nové průvodkyně, která je éterická a křehká. Přehledná a milá na poslech, tedy na míle daleko od poněkud afektovanějšího Hatlena. Právě on měl velký podíl na tom definovat Manes jako avantgardní kapelu. To teď padá.

Nové EP si pluje svým prostorem a ven se příliš nedívá. Je to plošší a střídmější kus elektronických Manes. Tento styl dominuje, jeho podoba je objímající, temná a hypnotická. Kapela jako by se víc uzavřela v jednom bodě a z něj k nám promlouvala. Jsou tu ale i kytary, jejich riffy, bící a basa, jen jako by utopenější v tajemnu přidušeně působící elektroniky. Takové je pojetí současného zvuku. Marita vzdušně vyprovází tuhle tajemnost, naštěstí dost atmosférickou a vynalézavou, aby nebudila dojem, že se Manes drží až příliš nízko a nechtějí se odvázat. Oni ukazují, jak to dělat na poměrně malém a daném území. Jsou to přece Manes.

Materiál jen pomalu odtajňuje své chytré a hezky vykombinované zacházení se svou strohou sklíčeností. Ta pak úplně strohá sama o sobě není. V každé ze čtyř písní jde najít specifika a příběhovou linku. Jen ta hlavní, temně atmosférická strojařina, pořád dominuje. Je to jedno pásmo hudby, jeden útržek aktuálních Manes. Taková lekce pozornosti v soundtrackovitě nastaveném pojetí. Pro nás typičtí a téměř všemu otevření Manes se dnes otevírají jen chvilku. Jinak jde z jejich muziky úsporně atmosférický chlad. Nové EP je prostě temná záležitost vedená záměrně jedním směrem.

Pak je tu samozřejmě samotné uchopení nahrávky. Nejprve jsem si myslel, že kapela spíš zkouší, kam se v podobném prostředí dostane. Konec konců, je to EP... Nemám otázky ani odpovědi na to, kam se poděl mužský vokál, který na tomto mini jen deklamuje, i když vlastně jeho ústřední slova. V popředí je bohaté využití ženského zpěvu a jeho pozadím jsou elektronicky temně-módovaní Manes. Zajímavé, přínosné, obohacující. Ale pak stejně chtě nechtě vstoupí na světlo ty otázky a odpovědi, které budeme chtít znát. Je to jen současné mini dílko věnované specifickému uchopení, nebo test a nakročení novým směrem? Když o tom tak přemýšlím, a pustím si takové The Gathering a Souvenirs nebo Home, zas tak úplně jinde se pocitově nenacházím. Taky zajímavé... Uvidíme, co přinese budoucnost.