Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manimal - The Darkest Room

ManimalThe Darkest Room

Michal Z1.5.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Protřelí posluchači budou často trpět okatým drancováním historie, méně znalí starých klasik si budou pobrukovat a podupávat. V rámci stylu naprostý průměr. Otázkou zůstává, zda Manimal pozvednou svoji tvorbu a nesklouznou směrem ke zbytečnosti vlastní existence.

Navázání vztahu s Manimal bylo tak přetěžké. S mírným odstupem a opakovaným zažíváním alba, přicházím prvotině „The Darkest Room“ švédských Manimal na chuť. Zprvu jsem opravdu cítil blok se tímto albem prokousávat a pokořit mix Europe a Stratovarius, mírně přihnojený power metalovými příměsemi.

 

Pojďme si tedy povědět, proč album nezatratit při prvním dotyku, ale připustit si jej k sobě do peřin a rozehrát s ním sbližovací hru. Zpočátku jsem nevěděl, jak si poradit s vokálem, balancoval jsem na pomezí láska – nenávist. Nakonec ho beru jako konglomerát – Kotipelto – Geoff Tate - Joey Tempest – Halford. Často mě to nemile tahá za uši, jak se Samuel Nyman pokouší vměstnat do svých jistě pečlivě studovaných vzorů. Pro celek alba vyhovuje hlavně variabilitou a schopností netrčet v jedné výrazové rovině. Stává se hlavním bodem všech skladeb.

 

Manimal operují ve vytěženém stylovém žlábku. Vymýšlet v něm něco nového je zcela nemožné. Zvláště pokud není odvaha jít do progrese. Zatím příliš kladů nezaznělo, ale není třeba se děsit, své ampule kvality si všichni heavy power melodici na „The Darkest Room“ najdou. S úvodem alba se naváží moderně drsně střižené kytary, které společně s vypravěčským tempestovským nádechem přecházejí v kování, již dávno překutého kusu kovu, ke kterému by po přidání vzácné přísady, vzniklo něco nového, kvalitnějšího. To se Manimal nedaří. Europe a Stratovarius zde číhají, střídání nálad a stavba skladby je předvídatelná jako Čunkovy lži. Manimal jsou schopní vybalancovat a vyvléknout se z klišé, stejně jako jmenovaný had, ale bez pocitu pachuti na patře.

 

Titulní song je skutečný pamlsek i pro otřelé uživatele klasického střihu metalu. Exploze riffů, vzletného vokálu, tuctovější sóla - marně na albu pohledáte zajímavější píseň, po vrcholu zpět na zem. Občas se vyrojí tuctovka svižnějšího rázu, industriální intro, nebo pošilhávání po krajanech Clawfinger. Rytmická sekce tvořená bratry plní svoji fachu poctivě, více k ní nemožno říci. Nelíbí se mi naprosto nestydatě vybrakované sólo z „Painkiller“ od Judas Priest a vokální notování v hájemství páně Halforda. Manimal tímhle mnoho nezískají, možná uloví několik méně proposlouchaných mladších ročníků, ale ty jim po prozření utečou k pramenům.

 

Druhá polovina alba začíná klidněji. Časem se opět navštíví šperkovnice Judas Priest. Inteligentní a vlastní podání svých vzorů schází. Velmi výjimečně Manimal pojmou klasiku moderně, po svém. V těchto chvílích cítím, že mají na víc. Konec je jeden z nejtrapnějších, který se mi letos dostal do uší a dává oprávněné obavy o budoucnost Manimal. Kapela vydala debut, na kterém odhaluje svoji nezralost. Podtrhuje neoriginálnost a nesoudržnost a slabých skladeb. Co je nejhorší, není hodná obhajovat přízeň posluchačů, kteří mají na výběr řadu povedenějších výtvorů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky