Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marasme - De Llums I Ombres

MarasmeDe Llums I Ombres

Bhut28.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. A občas dají vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma.

Dopřát si dobrý sludge není nikdy na škodu. Zvláště ne tehdy, když je onen žánr uchopen trochu originálně a svérázně. Třeba zrovna tak, jak to dělají Španělé Marasme, kteří letos v březnu vydali svou druhou desku De Llums I Ombres. Album to, pravda, není nikterak převratné, ale rozhodně ne obyčejné.

 

Už podle názvu kapely je patrné, že hudba bude pěkný marast. Muzika se brodí blátivým terénem a přitom ukrývá nemálo energie. Co mi však při prvním kontaktu s touto deskou přišlo jako výrazný zádrhel a mantinel, je použitý zpěv. Vokalista Jeroni Sancho zde totiž frázuje jako zarytý hardcorista, čímž se na mysl neohrabaně dere myšlenka, že hudba bude inklinovat k patvaru metalcore. Nehodlám tvrdit, že je jeho hlas špatný, ale jednoduše se pro danou hudbu nehodí. Zvolnění a menší divoké nasazení by jistě bylo větším přínosem, což by snad i lépe vyzdvihlo naléhavost dané pasáže. Občas se i zadaří, ale po většinu hrací doby se účinek lehce rozjíždí. Rozhodně to chce čas, aby mohlo album uzrát. Osobně už se s ním peru docela dlouho, nechtělo se mi totiž zatratit jinak silnou muziku, kterou dokáže kapela nabídnout.

 

Hudba samotná dokáže však oslovit daleko více a rozhodně není třeba se k ní tak složitě prokousávat. Stačí vyslechnout instrumentálku Endins, která naplno otevírá řemeslné možnosti svých hráčů. Je to pomalejší věc s krásnou gradací a živým dějem. A přesně tak fungují i ostatní kousky. Jsou energické a dýchají. Písně dokážou vrstvit nápady a rozvíjet jejich okvětí, přičemž si vystačí v podstatě s málem. Není třeba žádných doplňkových kláves, samplů, prostě jen hrubý sludge, kde největší slovo mají kytary. Právě jejich zvuk dá občas vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma. Bahnitý zvuk nástrojů pak dodává celému vzezření na patřičné atmosféře, která si nebojí hrát sama se sebou. Teď mám hlavně na mysli zvláštní vrnění baskytary nebo různorodé skřípění kytar. To samozřejmě dává tvář tomuto žánru, ale ne každou skřípějící elektriku lze nazvat sludge metalem.

 

 

Dovedu si představit, jak by vypadal koncert téhle smečky. Upocený klub v ponurých barvách, kde horko lze snad i nahmatat a do toho plíživé tóny sludge metalu, které pozvolna gradují a válí jedno úžasné sólo za druhým. Jde o pocit okouzlení a uhranutí hudbou. Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 6.6.14 8:42

Tak tohle mi udělalo velikou radost - zmínka o jejím debutu, který už má dnes svého následovníka, album Passenger z roku 2011. Lisu poslouchám už nějaké dva, možná i tři roky. Viděl jsem ji naživo, kde mě rozsekala upřímností, s jakou svou hudbu podává lidem. Krásná a křehká mladá dáma, Irka ve všech směrech, s hlasem zcela neopakovatelným. Passenger už je jinde, Sea Sew čerpalo ještě o něco víc z minulosti s Damienem. A Sea Sew? Ano, naprosto výjimečná deska absolutně fenomenální dámy, co má cit pro silné a přitom křehké skladby. Trochu to zavání i další personou Irska - Hansardem, frontmanem The Frames. Za recenzi - pěknou - moc díky, svého času jsem tady chtěl napsat zmínku o její dvojce ale nevyšlo to. Vidím to s hodnocením podobně, 90% bez mrknutí oka.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky