Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson -  Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson Eat Me, Drink Me

Jirka D.5.5.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Ve srovnání se starší Mansonovou tvorbou tahle deska obstojí jen velmi stěží. Dýchá na mě průměrnost až ostudná. Chybí ji nápaditější a zajímavější myšlenka, větší nasazení, vůbec necítím onen tah na bránu a zdravou míru dravosti, na což jsem byl po léta zvyklý. Jako kdyby Mansonovi a spol. došel dech, vše působí utahaným, ospalým a uštvaným dojem. Tenhle chlapík by měl mít na víc.

Píše se rok 2007 a z Mansonovy dílny vyplouvá na svět nová vlajková loď pojmenovaná Eat me, drink me. Jak moc vysoko a hrdě může nést vlajku se pokusím podrobněji popsat v několika větách níže, netrpělivým hned na úvod prozradím to, k čemu se snad ke konci doberu rovněž – do půl žerdi, víc bych si netroufl. Osobně bych na tuto loďku příliš pozornosti nesoustředil a spíš bych se snažil ukazovat starší kusy důstojně kotvící v už relativně početné flotile. Čím to? Začneme náhledem do kuchyně, ať víme, kdo nám Eat me, drink me přichystal.

 

Ze staré kuchařské party musíme odečíst kytaristu Johna 5, který to zabalil v roce 2004 a byl vystřídán stále víc se rozpínajícím Timem Skoldem. Ten pouští basu pouze na živých vystoupeních, při nahrávání nového materiálu nepůjčil nikomu ani strunu. Navíc zvládl programming, klávesy a vlastně všechnu hudbu na albu. Manson doplnil texty a fotečky, ty on rád, a oba se podělili o producentskou práci; mix provedl Sean Beavan. Jak vidno, z dříve hojné a pestré kuchařské sestavy nám zbyly dva hlavní šéfkuchaři, zbytek byl odříznut, upozaděn nebo odejit z kapely. Každému už je určitě jasné, že ve výsledku se to muselo projevit a jediná logická otázka v této chvíli je: jak?

 

I když se Tim Skold dost zásadním způsobem projevil už na albu předchozím, pro tentokrát se s Mansonem pustili cestou značně odlišnou. Od silně industriálního zvuku a více méně metalového pojetí se přesunuli k nahrávce, která působí ponejvíc rockově, ubírá se v zamyšleném a pomalejším tempu, texty zabývající se vampyrismem a jakousi podivnou romantikou žití jsou zase laděny spíše do gothic-námětů. Konstrukce jednotlivých skladeb je jednoduše písničková, s jasnými refrény, občasným kytarovým sólem a mírně skřehotavým Marilynovým hlasem, který mi v některých pasážích není úplně příjemný, zvlášť potom v těch místech, kde se vrhá až do prostředí rapu (The Rap Carpet Grave). Ony kytary dostaly ve výsledku největší prostor, melodická kreativita jejich pasáží zdaleka převyšuje vše ostatní, ale na druhou stanu některá „sóla pro Tima“ bych s klidným svědomím oželel. Ostatní nástroje jaksi nevynikají, jak kdyby jejich existence byla opodstatněna pouze zvyklostí „že se to tak dělá“. Bicí si tak tiše poklepávají do rytmu (a to si ani nejsem jistý, jestli k nim při nahrávání G. Fishe pustili, spíše jde o programming), basa nijak nevyniká a klávesy jsou tentokrát hodně decentní, ale za to příjemně náladotvorné a dobře dokreslující pozadí. Toto všechno je charakteristické pro celé album, pro všech jedenácte písní a tam osobně vidím největší nedostatek. To že se sundala noha z pedálu a ubralo se na rychlosti, by mi nikterak nevadilo. Nemám nic proti pomalejším skladbám, vzhledem ke svému založení spíš naopak. Ale při poslechu Eat me, drink me se mi místo slova „pomalejší“ na mysl vnucuje jiné – „jednotvárné“. Vše je zatraceně stejné, bez větší kreativity, myšlenky a to je pro mě překážka, přes kterou se nemůžu dostat, ať se snažím sebevíc. Málokterá skladba vyniká nad ostatní (snad jen Heart-Shaped Glasses nebo They Said That Hell's Not Hot), většina ostatních je monotónně jednoduchá a (bohužel to musím napsat) nezáživná.

 

Dlouhé čtyři roky trvala cesta od Golden Age Of Grotesque k tomuto, v pořadí již šestému albu kapely Marilyn Manson. Tak dlouhé období sice stačilo, abych „vychladl“ a rozdýchal předchozí počin, ale zároveň jsem se dostal do takového stavu nestavu, kdy mi vydání Eat me, drink me bylo v podstatě jedno. Nic jsem neočekával, chyběla předchozí skepse nebo jakékoliv nadšení a jediný svůj pocit, na který se s určitostí pamatuju, byla ospalá lhostejnost. Dopracoval jsem to s Mansonem pěkně, jen co je pravda, ale někdy se nedají tyhle věci nijak ovlivnit. Ještě s větším podivem přijímám ten fakt, že obdobný pocit z tohoto dílka mi vydržel i následující téměř čtyři roky, tedy vlastně dodnes.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

ASDF / 17.9.16 15:21odpovědět

Sakra podhodnocený album. Nejenom na Echoes, ale všude ve světě. Jako jedinej slabej song vnímám "You and Me and the Devil Makes 3," zbytek je top. I Timovy sóla mi tam nádherně sedí.

Jirka D. / 18.9.16 16:43odpovědět

Pokud se Ti líbí, je to naprosto v pořádku, bez ohledu na svět a na Echoes. Pro mě jako fanouška MM v podstatě od jeho počátků to je slabá deska, kterou jsem nepřijal, když vyšla, a nepřijal jsem ji ani nikdy potom. Každému podle chuti :)

Quarther / 29.10.18 7:44odpovědět

Tak to jsi teda asi fakt fanoušek... :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky