Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Martin Gore - The Third Chimpanzee (EP)

Martin GoreThe Third Chimpanzee (EP)

Victimer18.2.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Krátká elektronická návštěva světa opic z pozice studiového maniaka a skladatele Depeche Mode.

Martin Gore, hlavní mozek Depeche Mode a každodenní studiový kutil v jedné osobě, v době covidové nelenil a zkomponoval pět skladeb jako koncept ze světa opic. Mezi lidmi a opicemi je dle autora pořád moc tenká linie, než abychom se mohli příliš povyšovat a prohlašovat se za mnohem vyvinutější. Zas tak velký rozdíl mezi námi není. Přibližme se tedy na 23 minut na dohled džungli a sáhněme si na ryzí živočisnost. Ale pořád jen studiově, synteticky. Trávíme čas u velkého množství syntezátorů a hledáme zvuky, skrz které necháme promlouvat různé druhy opic. A necháme je namalovat obal. Takto nějak to Martin Gore pojal.


Původní vokály synteticky upravil do podoby dalších zvuků a celkově se tohle instrumentální mini-album drží spojení ruchových témat a opravdu hezkých, byť ne úplně rozvinutých atmosfér. Martin se zkrátka dál drží svého oblíbeného zvukového spektra na pomezí instrumentálních balad a křiklavých bodanců do zad uhlazených popíkářů. Hudba EP se nakonec tváří poměrně přívětivě, ale rozhodně to není sbírka hitových meziher, jako spíš již pověstná vášeň jít o pár pater níž a nevšímat si velkoleposti. Martin Gore dál studuje svůj pohled na elektronický minimalismus a jeho rukopis je jasně poznat.


V tomto aspektu je například úvodní skladba Howler vyloženě kontroverzní kousek. A kdyby se během ní nerozvinula melodická linka, tak bych tento uskřípaný úhel vnímání jen těžko vstřebával. Na druhou stranu je to jasný vzkaz, že je Martin ochoten zajít ještě mnohem dál od líbivých témat, které jsou na posledních albech DM již tak dost sešrotovány. Od toho je to také sólová tvorba. I tak je ale na The Third Chimpanzee hodně zvuků, které jsou (přes jisté obměny) důvěrně známy a na současných nahrávkách DM by jistě našly uplatnění.

 


Třeba taková Mandrill, o které to konec konců řekl sám Martin. Přidaly by se vokály, prošla by si pár úpravami a byl by z ní vhodný adept. Nové EP zkrátka nabízí pohled do autorova tradičního světa, jen jej zase kousek dál prohlubuje, aby ukázal, že nestagnuje. Ačkoliv tohle letité tíhnutí ke "starému" soundu právě tohle naznačuje. Změna v jeho vnímání se tedy nekoná, kdyby ji tedy náhodou někdo plánovaně vyhlížel. To smůla.


Co se mě týká, užívám si Martinovy současnosti a nořím se do EP s co možná největší možnou mírou pochopení každého zlomku zvuku, jen aby mi nic neuniklo. Byla by to škoda, protože The Third Chimpanzee není vůbec marná kolekce. Je to zajímavá exkurze do studia v Santa Barbaře s výhledem na opičáky kývající se do rytmu na větvích stromů. I přesto, že bych s bodovým hodnocením příliš vysoko nešel a držel se víc při zemi, je to pořád vzorek z hlavy jednoho z nejlepších.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky