Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Michaela Kocába můžeme bez přehánění označit za jednu z největších legend české hudební scény. V druhé polovině sedmdesátých let stál u zrodu kultovní formace Pražský výběr, která se od svých jazz-rockových počátků, prezentovaných na albu Žízeň, brzy posunula k osobité, nadžánrové a na svou dobu moderní tvorbě a výrazně se zapsala do dějin tuzemské populární hudby. Marné rozhodně nebyly ani Kocábovy sólové pokusy. Jeho debut Povídali, že mu hráli z konce osmé dekády si nesl punc nadčasovosti, brzy poté s deskou Odysseus zabrousil do vod klasické hudby a vysoko nastavenou laťku si udržel i na albech Za kyslík či Fly Apple Pie, jenž vydal s dcerou Natálií. V poslední době pak překvapil spoluprací s muzikanty světového formátu Billym Sheehanem a Virgilem Donatim, s nimiž stvořil nahrávku Aftershocks.

Novinka Abstract ve mně vzbudila nemalá očekávání, neboť jak jsem se ještě před prvním poslechem dozvěděl, sám Michael ji považuje "za jeden z hudebních vrcholů svého období stylové syntézy, které se dá říkat třeba abstract rock". Desku pak v podstatě prezentuje coby odvážnou fúzi jazzu, funku, rocku, punku, techna a klasické hudby, což zní samo o sobě dosti divoce. Punku a techna se ve skutečnosti sice nedočkáme (výraz techno Kocáb rád mylně zaměňuje s výrazem elektronická hudba), ale jinak si k uvedeným žánrům můžeme přidat ještě rap.

Abstract lze s trochou nadsázky označit za rodinné album, neboť do jeho tvorby zapojil hlavní protagonista takřka celé své potomstvo včetně nejmladšího Davídka. Mezi dalšími hosty nalezneme například rappery Radka Bangu a Vladimira 518, zpěváka Matěje Rupperta, australského kytaristu Glenna Proudfoota, jazzového saxofonistu Františka Kopa, bubeníka Pražského Výběru Klaudia Kryšpína a ze záznamu dokonce i komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Pokud ve vás výčet všech osobností a žánrů začíná vyvolávat pochybnosti, zda není na místě použití "pejsko-kočičkovského" klišé o pečení dortu, pak vězte, že jde o pochyby zcela oprávněné. Michael do svého dortu v podstatě naházel samé vybrané ingredience, piplal ho údajně dlouhých deset let, nicméně výsledek i přes skvělé instrumentální a pěvecké výkony bohužel moc k jídlu není. A pocity z poslechu jsou stejně rozervané, jako Kocábova "tendující skladatelská duše".

Asi největším nešvarem je leckdy až absurdní umělé natahování skladeb, což se bolestně projevuje především u čtyřlístku nejdelších. Album sice začne poměrně slibnou položkou Jako havran s Natálií Kocábovou za mikrofonem, ale pak už se jede z kopce. Kromě přemrštěných stopáží zabolí i Ruppertovy a (zřejmě) Kocábovy nepříliš zdařilé pokusy o rap. Banga s Vladimirem 518 sice v tomto směru působí mnohem jistějším dojmem, jenže jejich projev (nebo spíše rap obecně) se zdá být poměrně nekompatibilní s hudební složkou a celé to působí poněkud násilně a nesourodě. Stejně bezradně a samoúčelně se jeví bohužel i většina textů. Dialog s Klementem Gottwaldem je pak dosti bizarní třešničkou na závěr a pomyslné dno celé nahrávky.

Michael Kocáb by byl rád hudebním vizionářem i po nějakých čtyřiceti letech působení na scéně a sám na sebe zřejmě pohlíží jako na nedostižného nadžánrového experimentátora. Novinka nicméně bohužel ukazuje, jak podlehnutí vlastnímu velikášství a naprosto neaktuální pohled na hudební "modernu" mohou zcela zastínit soudnost a zabít někdejšího skladatelského génia. Předchozí album Aftershocks přitom přineslo sice nikterak objevnou, ale jinak poměrně svěží a nápaditou variaci na devadesátkový prog metal. Jestliže považuje Kocáb novinku Abstract za svůj hudební vrchol, já si bohužel upřímně myslím pravý opak. Pod nic zbytečnějšího se za svou kariéru z mého pohledu nepodepsal…