Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Momma Knows Best - Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take  (EP)

Momma Knows BestAin’t No Weight Young Lad Can’t Take (EP)

Jirka D.10.11.2010
Zdroj: promo mp3 (256 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Že by nová česká naděje? Na podobné chvalozpěvy je ještě dost času, ale první EP se zadařilo, to bez diskuze. Nabroušený zvuk, dobré hudební nápady a hlavně ta správná dravost a chuť pustit se do muziky naplno!

Kapela Momma Knows Best je pro mnohé asi zatím neznámou záležitostí a ono taky není divu. Formace pěti mladíků funguje teprve od roku 2008 (a to se někteří ještě přidávali za pochodu), živě toho moc nenahrála a na pomyslném kontě má pouze jednu desku - ještě docela čerstvé EP, které vyšlo koncem září a má předlouhý název Ain´t No Weight Young Lad Can´t Take (uf, to si nikdy nezapamatuju). Můj bližší zájem o jejich tvorbu vzbudilo jejich žďárské vystoupení, na kterém jsem měl možnost ochutnat jejich pro mě zatím neznámou produkci naživo. Informace o volně stažitelném albu na jejich webu přišla vhod a tak v podstatě nebylo co řešit a stačilo se zaposlouchat.

 

Pro fandy hmatatelných hudebních úkazů je tu bohužel jedna horší zpráva a to, že album vyšlo pouze elektronicky, proto vede jediná cesta k hudebnímu požitku přes vypálení a nebo podřadné mp3 a počítač. Lehkou omluvou budiž fakt, že tvůrci neopomněli zhotovit booklet, takže ve staženém balíku se mimo pěti souborů s hudbou nachází i binární kód pro přední a zadní stranu obalu v barevném provedení a něco málo černobílých informací coby vnitřní část bookletu. Nic lepšího k mání bohužel není. Je asi třeba si uvědomit, jak po vizuální stránce mnohdy vypadaly první pokusy dnes třeba i hodně slavných kapel……a nemůžu se ubránit dojmu, že technika a možnosti dnešních průkopníků jsou úplně někde jinde, než jak tomu bylo dříve.

 

Hudební hostina nabízí menu o pěti hlavních chodech, žádné předkrmy, aperitivy nebo moučníky nakonec. Pět plnohodnotných, hlavních porcí dávajících úderný čas sedmnácti minut bez nároku na odpočinek vytváří první dojem pořádného a nekompromisního MC přídělu. Ale první dojem nemusí být ten úplně nejsprávnější a většinou je nahrazován těmi dalšími a výsledný posudek se více či méně upravuje. Dojem ze zmíněné MC sypanice je po více posleších nahrazen už trochu obezřetnějším přístupem ke škatulkování a s potěšením zjišťuju, že v téhle muzice se dají nalézt i jiné prvky, které nejdříve monobarevný obrázek trochu vybarvují a zpestřují. Výsledek je tak o poznání zajímavější a pro mě osobně přijatelnější. Muzika je laděna citelně crossoverovým směrem, s hodně ostrými kytarami a výborně zvládnutým zpěvem-řevem, pokud se drží právě v těchto intencích. Protože v jiném případě, pouští-li se zpěvák do melodičtějších a  „čistších“ vod, mám trochu rozpačitý dojem. Po stránce kvality zvuku lze vytknout jen drsnou přehulenost, ostatní je OK; o nahrání se postaralo studio Morpheus Multimedia a o mix Biotech – a obojí dohromady dává skvělý – jen přeřvaný - výsledek, který by si leckdo mohl snadno zaměnit se zahraniční produkcí.

 

Mohlo by se zdát, že se jedná o dost povedenou záležitost, kterých se u tak mladých kapel vidí jenom velmi málo; a v podstatě toto tvrzení není tak daleko do pravdy. Ale ... vždycky existuje nějaké „ale“. Zatím se nedokážu zbavit dojmu, že se těch pár písní dalo kompozičně dotáhnout ještě trochu dál, takhle mi přijde, že spousta detailů zůstala někde na půli cesty k dobrému cíli. Ale kecat někomu do jeho práce si netroufám, beru to jako jejich volbu, která někomu může přijít tou nejlepší, jakou učinili, a dost možná tak k sobě přitáhnou pozornost fandů jak tvrdých tak i melodických odnoží téhle scény.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

bax / 5.2.14 16:40odpovědět

mhmhmhmh

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky