Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deváté album francouzských doomových badatelů Monolithe poukazuje na pokrokové pokusy v rámci letů do Vesmíru ze strany bývalé velmoci na východ od nás. O Sovětech si můžeme myslet ledacos, ale jedno jim upřít nemůžeme, jejich velké zaujetí a také výsledky na poli kosmonautiky. Skrz nové album Kosmodrom tedy hledíme do nekonečna a chceme jej umět pochopit co nejlépe to půjde. Monolithe se na něm prezentují svěžím, otevřeným a melodickým doom metalem, jehož pojetí se k tématu výborně hodí. Ve jménu progrese a otevření se novým možnostem, zpátky ni krok. Muzika kapely sice stále klíčí z mohutných a starých doomových kořenů, ale její gró spočívá v hledání nových cestiček tento styl prozkoumat co nejvíce. A poslat jej na oběžnou dráhu.

Kosmodrom se snaží vnímat všechny aspekty vesmírného průkopnictví, ale není to jen o něm. Vydat se do vesmíru je také velké dobrodružství plné nástrah, obav a černých myšlenek. Čehož Monolithe umí využít a vedle jejich pokrokových postupů (např. moc pěkné futuristické klávesy) je to také temná stránka věci, co albem korzuje. Z doom metalu kapely je slyšet jistá oslavnost, touha a prostředky k tomu dosáhnout maxima, ale je tu i ponurost a nejistota. Vesmír ovládnout nelze, jen do něj nakročit. Kosmodrom je universální doom metal, melodická i monumentální výprava do hlubin vesmíru. Tématicky zajímavá nahrávka, o originalitě konceptu už můžeme polemizovat. Záleží, jak si ho každý vyloží, protože už dark ambientní projekt Anihila vzal kosmoprostor z té sovětské strany (album Kosmobushir, recenze ZDE). Rozdíl je v tom, že tento příběh je fiktivní vizí daleké budoucnosti a Monolithe se drží reality.

Stačí se podívat na jednotlivé názvy. Kosmodrom jako místo, odkud startují kosmické rakety. Kolosální, futuristická stavba budící respekt. A takové je i album Monolithe objímající velký prostor i svůj vlastní doom metal. Sputnik 1 byla první umělá vesmírná družice Země (1957), která celé to vesmírné dobrodružství odstartovala. Voskhod byl zase vesmírný program rozdělený do dvou částí podle pilotovaných lodí, které postupně v letech 1964 a 1965 opustily povrch Země. Kudryavka je skladba o legendární fence Lajce a Soyuz je zase známé označení řady sovětských kosmických lodí. Monolithe na desce také zmiňují některá zásadní jména sovětské kosmonautiky, jako například Vladimira Komarova nebo Alexeje Leonova. Vedle hudby jsou ke slyšení i radiové dialogy v ruštině a angličtině, a v samém závěru poslední skladby Kosmonavt přejde těžká doomová tryzna topící se v tmavém prostoru v tóny známé sovětské lidovky Kaťuša. Se Sovětským svazem na věčné časy. Na věčné kosmické časy.

Album tvoří pět dlouhých epických skladeb. Hned ta první Sputnik-1 se pohybuje na širokém území a je celkově nejmelodičtější věcí z desky. Ke slovu se dostane ženský vokál London Lawhon a skladba je vlastně takovým klasickým vokálním soubojem krásky a zvířete. Ovšem díky Monolithe velmi vkusně opečovaným, žádný patos ani vata. Pravé progresivně doomové žně ale začnou až v druhé věci jménem Voskhod. Ty klávesy jsou vyloženě lahůdka. Východní impérium se mění v impérium Monolithe, sound kapely nabývá na objemu, bere si sebou hrubost i melodii a nakládá s nimi velmi inteligentně. Příběh o Lajce v sobě zase má potřebný kus nostalgie, je citlivější a i když jím jako paprsky probíhají kosmické klávesy (fakt skvostné), ze skladby je cítit souznění s malým tvorem, který opuštěný letí na smrt. Mým favoritem alba je čtvrtá píseň Soyuz, těžká a chmurná skladba, která se postupně stane až agresivní, ale za doprovodu melodií a jemné syntetiky zase zkrotne. Ubere na rychlosti a dál káže své pokrokově doomové řemeslo. Konec alba v podobě Kosmonavt je monstrózní. Skoro půlhodinová variace na téma doom metal Monolithe v kosmoprostoru. A s tou Kaťušou na závěr. Kosmodrom je silná deska. S poutavým a chytře zkomponovaným konceptem. Jedna z nejlepších nahrávek, které v minulém roce vyšly, a nebavme se jen o doom metalu.