Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzská blackmetalová kapela Moonreich by vám neměla být tak úplně neznámá a minimálně předchozí desku Fugue (2018) si možná ještě vybavíte díky dobové kolegově recenzi – připomeňte si ZDE. Po jejím přečtení (udělejte to) ve vás pravděpodobně zůstanou dvě informace, a to že sestava kapely je jeden velký chaos a že jimi produkovaný black metal nepatří do těch úplně tuctových black metalů, ale že z něj občas kouká celkem zajímavá myšlenka. Troufám si tvrdit, že od posledně se toho moc nezměnilo.

Těch pět let bylo vyplněno jedním EP Wormgod (2019) a řadou rošád v sestavě kapely, které v případě vašeho zájmu můžete studovat na metalové encyklopedii, ale osobně mi to přijde jako ztráta času. Žádnou velkou přísahu ode mě nečekejte ani co se týče sestavy aktuální, která sice na zmíněné encyklopedii zahrnuje (pouze) dva členy v čele s tahounem Weddirem, ale jak moc se tomu dá věřit a jakou má tato informace časovou platnost, se vůbec neodvažuju odhadovat. V bookletu jejich aktuálního alba Amer (v překladu hořký) se pro změnu nedozvíte vůbec nic, za všechno může Moonreich a to vám musí stačit. A když už jsem zmínil novou desku, za mě potěšitelné je její grafické zpracování a vydání ve formě 6-panelového digipaku, které je takové příjemně čisté, přehledné a díky hlavnímu motivu připomínajícímu techniku kolorované perokresby působí navzdory hudebnímu obsahu až překvapivě svěže. Jen někdo zapomněl na potisk hřbetu CD, smůla.

Obsahem je pět skladeb velmi slušné délky, což v řeči čísel znamená zhruba osm minut pro většinu z nich a víc než třináct pro tu poslední. Jejich poslech je zahájen intrem připomínajícím pěknou melodii z filmu pro pamětníky a následným nástupem, který má v mém případě potenciál vynutit si nucenou přestávku. Moonreich se na desce Amer prezentují výrazně masivním, hlubokým a robustním zvukem, který jednak zasahuje do hájenství death metalu, jednak až kontraproduktivně vytahuje baskytaru a jednak docela zdatně navozuje dojem mlácení prázdné metalové slámy. V podstatě několik prvních poslechů jsem se nemohl vnitřně zbavit pocitu, že pod tím značně přeprodukovaným kraválem se neskrývá ani špetka něčeho, co by stálo za zmínku a dobrovolný opakovaný poslech. Moonreich těžiště spatřují v bestiální metalové řeži a když zkusíte jako ukázku titulní skladbu, asi pochopíte, co mám na mysli. V principu by na tom nemuselo být nic špatného a nutno uznat, že tyhle nasypané pasáže plné až animální zloby kapela umí dobře. Ale potenciál? Progresivní cítění?

Chtělo to čas.

Chtělo to čas a snahu oprostit se od té hrubozrnné zvukové fasády, která je víc formou než obsahem a pod kterou občas cosi probleskne. Lehký náznak disharmonie (přece Francie, že jo), odlehčený motiv s příjemnou melodickou linkou, zajímavá kytarová vyhrávka, tribální nádech v poslední The Cave of Superstition, velmi dobrá rocková pasáž v Of Swine and Ecstasy a obecně momenty, které docela povedeným způsobem ředí jinak poněkud fádní metalový monolit. Což je za mě samozřejmě dobrá zpráva. Ono příslovečné „ale“ je potom schované v tom, že těchto momentů je spíše poskrovnu a jsou spíš takovým příjemně vonícím kořením, které ale nestačí na hlubší a silnější gurmánský zážitek. Ten v plné míře nabízí, pokud se omezíme čistě na Francii, úplně jiní rafani a z jejich stínu Moonreich podle mého soudu nevystupují.