Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mord’A’Stigmata - Dreams Of Quiet Places

Mord’A’StigmataDreams Of Quiet Places

Bhut29.6.2019
Zdroj: CD //#MOON 125
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Album, které s každým dalším poslechem roste. Nabízí vskutku širokou paletu avantgardního black metalu, který nedokáže ani na moment nudit. Všechno skvěle funguje, pulzuje a zarývá se do paměti. Vážně skvělá deska.

Polská scéna v black metalu je natolik intenzivní a především zajímavá, že se jeden nestačí divit, natož to všechno stíhat. Mord’A’Stigmata držím v patrnosti od dva roky starého počinu Hope, který byl fajn, ale rozhodně bych mu nedal tolik, kolik dávám dnes desce Dreams Of Quiet Places.

 

Kapela nechala stranou dlouhé kompozice a vrhla se na relativně přímočařejší kusy. Říkám relativně, protože stále jde o dost bohaté skladby. Ono se to na ten první poslech třeba nemusí projevit, ale časem se ty písničky stanou velmi návykové. Málokdy mám v poslední době s novinkovou takové nutkání si jí stále točit, vracet se k ní a pořád si ten poslech tak dobře užít, jako by to bylo poprvé. Může za to opravdu pestrá a chytlavá náplň. Tu totiž skvěle doplňují ambientní plochy a efekty, které skvěle tlačí na správná místa posluchačských receptorů. A když jsem je onehdá viděl živě (společně s Imperial Triumphant), tak můžu potvrdit, že to funguje i live. Po téhle stránce jde o náležitě vymakanou desku.

 

 

Těžko přistupovat k nějakému detailnějšímu popisu té které skladby. To jsem dělával dřív a pokud si o to nějaká deska vyloženě neříká, tak už jsem od toho opustil. Album Dreams Of Quiet Places totiž funguje jako celek. Jako kompaktní sourodá energie, která prostě má svůj začátek i konec. Od toho se odráží i prostý fakt, že mám problém vytáhnout konkrétní skladbu a říct o ní, že ta je nej. Dokonce nedokážu při slepém poslechu ani říct pořadí. Vnímám to jako jednolitou masu úžasných melodií, ruchových zvratů a jedinečného střídání nálad mezi sypanicí, melancholií, či procítěnou sklíčeností. To všechno tady máme přímo a otevřeně. Netřeba hledat skryté detaily, pročítat složité rovnice a hledat v nich nějaký skrytý půvab (ne, byrokracie opravdu ne). Jasně, jsou tu silnější a pochopitelně i slabší momenty, ale jejich střídání je natolik plynulé a konec konců ta pozitivní stránka převažuje, že výsledek je prostě úchvatný.

 

Ve své podstatě jde o prvotřídní avantgardu, ale ne tu, kterou bychom mohli znát od kabaretiérů Vulture Industries, či takovou správně rozverně italskou od Thee Maldoror Kollective. Tohle je o poznání tajemnější a tmavší spektrum. Hodně za to může již zmíněný ambient, ale také fakt, že jde pořád o náležitě zlý black metal. Tenhle žánr zkrátka nepřestane překvapovat a vždycky se vytasí s něčím, co uchu dopřeje svěžího vánku a ozdravného nádechu. Tentokrát vinu hledejme u Mord’A’Stigmata, kteří přišli s opravdu výtečným materiálem. A už od dob prvních poslechů si pohrávám s myšlenkou, zda-li se tahle položka neobjeví v sumáři roku 2019. Ten potenciál tam je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.6.19 19:26odpovědět

Skvělá deska. Předchozí Hope mě strašně nudila, tady jsou to zcela opačné pocity. Neustále mne něco drtí, vábí, vtahuje... Vynikající.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky