Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z dříve nenápadné kapely se v současnosti stává artikl viditelnější, ne-li vyhledávanější a svědčí o tom nejen množství odehraných koncertů napříč republikou po boku žánrově rozličných uskupení. Kapela sází na propagaci touto formou (tedy koncertem) a z vlastních zkušeností vím, že jim sedí vesměs jakékoliv podium. Svědčí to o nezbytné píli, která se odráží i ve zručnosti a dobře zvládnuté formě živé prezentace vlastní tvorby. A není jim cizí ani určitý vývoj, o čemž svědčí aktuální počin, který je mírně odlišný od alba předchozího.

Zásadní rozdíl nespočívá ve zvuku, který hojně pokračuje ve šlépějích, kterými nakročil Zloskřivec. Ten se ukrývá v obsahu jako takovém, jelikož struktura písní je o poznání rozličnější. Asi znáte přímočaré songy z let minulých, kterými disponoval Zloskřivec, ať už vzpomeneme Tunica Molesta, Insomnia nebo mou oblíbenou věc Zítřek beze mě. Dnes je energie rovněž určující, ale její hlavní náboj je směřován spíše do naléhavosti než dravosti. Není jednoduché tento drobný, přesto ve své podstatě citelný odklon urychleně strávit a během pár okamžiků se chameleonsky přizpůsobit novému vyznění kapely. Sžití s novým vyzněním kapaley mi trvalo vlastně půl roku, jelikož první vlaštovky z této desky jsem zaslechl někdy v průběhu září (na TÉTO akci).

Už tenkrát kapela varovala přítomné, že nadcházející nahrávka bude jiná a že si neslibují moc přívětivých ohlasů. Všechno ukáže čas a i to, co se zprvu může jevit jako holý nesmysl, je ve skutečnosti náznak tvůrčího uměleckého ducha. Ne že by předchozí věta ve svém plném znění platila pro nové písně Mörkhimmel, ale ve zjednodušeném smyslu svůj účel plní. Před poslechem novinky buďte proto ve střehu. Ačkoliv někteří z vás již jistě za ten čas chytli nějaký ten koncert, kde dozajista kus nového alba zazněl (v podobě skladeb jako Zima, První při konci světa nebo Z cizího krev poteče).

Zajímavosti je jisté rozdělení alba na dvě ucelené poloviny. Toto samozřejmě vynikne teprve při poslechu gramodesky, při souvislém mp3 poslechu jsem jej ihned nepostřehl. Jde o to, že závěr poslední skladby strany A obsahuje zprvu nenápadný elektronický sampl a jemu podobný pak otvírá stranu B. 

Možná jste z předchozího sdělení o změně kurzu Mörkhimmel částečně znejistěli, ale můžete být klidní. Zase takový skok to rozhodně není. Ostří černé kosy zní tónem pomalejší smrti. Její počínání není váhavé, či malátné jen si pozvolněji užívá svůj úděl a jednotlivé momenty prožívá s daleko větší chladností, v níž lze spatřit její fascinovaný pohled. Takovými pocity se pak mohou chlubit skladby, které doposud live ještě nezazněly a pokud vím, ani nezazní. Chcete-li zastihnout Mörkhimmel v jiném než špinavě crustovém rozpoložení a nechat se přitom trochu podusit v bahně, tahle deska budiž výzvou.

Na druhou stranu jsou tu pak skladby, které mají ostří nabroušené velmi pečlivě a holičsky precizně. Příkladně se lze zaměřit na trojici skladeb, kterou jsem již výše jmenoval a se kterou se tím pádem můžeme setkat i při kontaktu během některého z koncertů. To jsou totiž písně, které jdou přímočaře za cílem a sekají kolem sebe velice okázalým způsobem. To staví celou nahrávku do slušně vyvážené a zkombinované pozice, se kterou souvisí i rozevřený gatefold na obrázku. Na straně titulní jasná, hrubě oklepaná, lety používaná kosa. Ovšem po rozevření je obraz úplný a v tu chvíli celá situace mění svůj charakter. Už to samo o sobě napovídá o náplni alba a je varováním pro posluchače, který by měl k desce přistoupil s rezervou a nečekal jen to, co mu jako první naservíruje hlava, když se řekne Mörkhimmel.