Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mucha - Slovácká epopej

MuchaSlovácká epopej

Jirka D.14.1.2014
Zdroj: černá 12" gramodeska (# PR 021)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Syrovost, punková jednoduchost a maximální spontánnost, možná taky by se dala ve stručnosti charakterizovat „Slovácká epopej“

Nikolu Muchovou můžete potkat v jedné brněnské, lehce netradiční kavárně, připraví vám něco dobrého k pití, k tomu něco na zub a když budete hodní, přidá pár historek ze života. Na první pohled celkem normální holka s nebrněnským přízvukem a s vrabčím hnízdem na hlavě; na druhý pohled se nemění nic. Právě v té kavárně jsme si předali tuhle desku, prohodili pár slov a vzbudili pozornost dvou (asi) náhodných zákaznic, které poznaly, že ta slečna servírka je vlastně ona ... no právě ta holka s tou kytarou, ta Mucha přece! Bylo to milé.

 

Gramodeskovou edici „Slovácké epopeje“ má na svědomí Vladimír Schwarz a jeho sympatické kopřivnické vydavatelství Piper records a o tom, jak je ta nahrávka dobrá, se už psalo všude možně. Mucha svou formou protest songu vzbudila nemalou pozornost, upřímně míněné a především vlastní osobou odžité náměty skladeb jsou celkem v kontrastu k interpretům, kteří si nemůžou vybrat mezi společenským rebelstvím a teplýma ponožkama vlastní existence. Nikola se mezi těmito dvěma póly nerozhoduje, ona prostě žije svůj život, do práce jezdí na rezavým kole a když ji něco naštve, napíše o tom písničku. A když ji něco naštve hodně, k tlustému slovu nejde daleko.

 

 

 

Pro realizaci alba a kapely se Nikola obklopila zkušenými muzikanty a nahrávání bylo svěřeno zkušenému studiu. Zvuk Jámoru je typický, rukopis Ondry Ježka poznáte mezi stovkou jiných, jeho životný a nijak zvláštně přikrášlovaný sound má blíž do garáže než do 21. století, ale právě proto má své kouzlo a své nezpochybnitelné místo pod sluncem. Mucha v jeho podání zní hodně ostře, někdy až tak, že mi není úplně milo, ale záměr je jasný, prostředky lze spolknout a s výsledkem se minimálně spokojit.

 

Album samotné působí dojmem, že bylo nahráno na první dobrou, doslova naboucháno za jedno odpoledne, bez dlouhých rozmyslů, strategií a snah komplikovat si zbytečně život. Syrovost, punková jednoduchost a maximální spontánnost, možná taky by se dala ve stručnosti charakterizovat „Slovácká epopej“. Neznamená to, že by se u aranží nepřemýšlelo, že by skladby byly pouhými výkřiky nespokojenosti, v kterých by rádoby šokující obsah maskoval hudebnické diletantství. Ani jedno není pravda - hudební skutečnost je sice jednoduchá, ale nikoliv odbytá, texty jsou vulgární, ale mají daleko k bulvární zkratce. Celek působí maximálně upřímným dojmem, u kterého si možná ještě vzpomenete, že rocková muzika byla vždycky jakousi formou protestu. Jenže časy se mění.

 

Mucha


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 14.1.14 14:55odpovědět

Přistihl jsem sám sebe u toho, že jsem zauvažoval o slovech tady hozených a došel k tomu, že mě někdy tvé recenze, Jiří, baví více než samotná hudba kterou popisují a hodnotí. Tuto jsem zatím neslyšel ale pokusím se to aspoň někde poslechnout. Nalákalo.

David Kasík / 14.1.14 19:06odpovědět

Já tentokrát mezi oba světy vkládám bez zbytečných pochyb čisté rovnítko:-)

Ruadek / 15.1.14 8:52odpovědět

Nejsi ty Lišák Kulišák? :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky