Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vyprávět si něco nového o legendách anglického doom metalu MY DYING BRIDE by bylo nošením dříví do lesa. V tomto případě do lesa stěží prostupného zoufalstvím, melancholií a věčným zármutkem. Do lesa příběhů mezilidských životních osudů, jejich zklamání a nových nadějí, které časem stejně zabolí. Kapela, jenž se postupem času vyplakala do své ideální melodické polohy, kterou tu a tam pořád ještě protne závan smrtícího kovu. Dřevní doby jsou pryč, stejně jako experiment (nutno dodat velmi povedený) formou alba ''34.788%... Complete''. Letokruhy již solidně vzrostlých stromků se letos dočkaly zasloužilého čísla dvacet a to je důvod udělat si radost. A nejen sobě.

Fanoušci rozhodně zkrátka nepřijdou, protože oslava doom metalových matadors se odehrává formou 2CD, ve speciální "deluxe" verzi pak dokonce 3CD. A to je myslím slušná porce, možná až záludná. Ovšem nebyli by to MY DYING BRIDE, sympatická a ke svým věrným vždy vstřícná kapela, aby nepřipravila nějaké to překvapení. A tím album "Evinta" skutečně je. Dvě dekády trudnomyslnosti se slaví zcela v jiném stylu, než jsme byli doposud zvyklí. Angláni udělali po čem léta bažili a přetavili svou smutnou metalovou symfonii pocitů v symfonii opravdovou. "Evinta" je připravena v orchestrální podobě, prostupuje jí ambient a když někdo bude mluvit o hudbě filmové, tak ani on nebude vedle.

Tři díly nových aranží má na svědomí Johnny Maudling, který svůj talent nepropůjčil jen MY DYING BRIDE, ale lze si ho vybavit také v řadách Bal-Sagoth. Vždy tíhl k filmové potažmo orchestrálně instrumentální hudbě a nyní si jeho dílo můžeme užít do sytosti. "Evinta" ovšem není ryze instrumentálním dvacetiletým darem. Na tvorbě tohoto rozsáhlého díla se kromě Johnnyho podílel také vokalista Aaron, jehož vytvořil verše a poctil je vlastní recitací. Jeho zvláštní hlasové zabarvení pak do orchestru nálad v klidu zapadá a vyloženě vybízí k tomu opakovat si text spolu s ním. Ženské vokály má potom na svědomí Lucie Roche, nadějná to francouzská sopranistka. A jaký je vlastně prožitek z tohoto svátečního alba? Velmi individuální. Chápu pocity těch, kteří hudrují na nežáživnost, zdánlivý minimalismus a nudu, ale zároveň nechci jim rozumět. Řadím se k těm, kteří si poslech "Evinta" maximálně užívají. Navíc do momentálně probíhající variace na "true podzim" je poslech podobně vystavěné hudby jednoduše lahůdkou.

Do aranží skladeb, jež podle názvů nepoznáte, neboť jsou zcela nové, ostatně jako skladby samotné, jsou vkusně zakomponovány fragmenty z různých etap MY DYING BRIDE. Myslím, že při jejich identifikaci a následné debatě, o kteréže album jde, si také užijete své. Tyto motivy ale rozpoznáte na první pokus, o tom nepochybuji. Můj dojem z alba není slavnostní, není ani plný blahopřání k narozeninám. Je čistě o prožitku, odpočinku a vlnění se v hlukově nenáročných pasážích. Jsou to vlastně takové večerní písně před usnutím. Čiré uvolnění a upadnutí do spánku. Komu se však nechce spát, ani odpočívat a slyšet kytary či aspoň něco murmuru, ať se v klidu obrátí na jedno z regulérních alb bohaté diskografie kapely. Smysl a konečná realizace "Evinta" je zcela někde jinde.