Recenze: Nader Sadek - The Serapeum (EP)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Nader SadekThe Serapeum (EP)

Sorgh10.12.2020

Zdroj: Bandcamp

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Nader Sadek jako deathmetalový občasník. Žádná pravidelnost, jen náhoda jako shluk přívětivých faktorů, které se ve správný okamžik sešly pohromadě. Tak nějak tenhle projekt vnímám a každou novou nahrávku vítám jako malé překvapení.

Letošek je jedním z vyvolených letopočtů, které Nader Sadek pravděpodobně vyvěštil z koule nebo velbloudího trusu. Už napořád bude vytesáno do kamenného obelisku jméno The Serapeum a po šesti letech se tak otevírá další krátká kapitola egyptologie. Opět se nemůžeme bavit o long play albu, ale jeho skromný obsah musí každého zvídavého archeologa - amatéra alespoň minimálně vzrušit.

Bohužel je toho nového materiálu málo, zpropadeně málo. The Serapeum je takové na kvantitě šizené zboží, které mělo zůstat v šuplíku a v klidu dozrát. Pouze tři nové skladby (z toho jedna je pouze krátkým intermezzem) nejsou žádná hitparáda a napovídají něco o lenosti autora nebo jiných nepřejících faktorech. V prvním případě bych tvůrci nasadil přísnou životosprávu a pracovní režim, v případě druhém obětoval kozla a pomodlil se několik egyptských otčenášů. The Serapeum je co do kvality v silné formě, tím víc mrzí jeho časová nedomrlost. Honit drahé minuty živou verzí jedné z těch tří skladeb je minimálně nedůstojné. Takže co se stopáže týče je to zklamání. Jenže pak si to pustíte a najednou se stáváte tolerantnějšími, tvář se vám vyjasní a brzy propadnete tomu nejlepšímu death metalu široko daleko. Najednou ten humbuk kvůli třem písničkám dává aspoň trochu smysl.

Ten, kdo má Nader Sadek rád si užije dvě chuťovky špičkového metalu, který nás opět myšlenkově přenese mezi písečné duny, ve kterých se ukrývají relikty dávné civilizace. Krátce střižený rozjezd první skladby zavoní exotickým podnebím a pak začínáme válcovat prašné cesty směrem k oáze. Mistr Nader opět vyzval ke spolupráci lidi od fochu. Odborníky, kteří tématu rozumí a mají k němu co říct. Rázně zamíchal sestavou a nechal zapůsobit vize odlišných individualit. Ne, prof. Bárta ani jiný český archeolog povolávák nedostal, ale co takový Karl Sanders z Nile? Autorita jako kráva, jehož kytarová hra patří mezi stálice sluncem rozpálených pódií. Tohohle chlapíka mám moc rád a loni v Brně se ukázal jako těžký pohodář vyluzující tu nejtěžší metalovou hmotu. Na sólovou kytaru hraje osmanský šoumen Lord Morgoth, taky člověk ošlehaný sluncem a pískem. Tito a zbylí členové projektu těží vrstvy těžkého technického deathu, který nic nehledá, nezkoumá, pouze koná. The Serapeum pohání energie hutné, podladěné rytmiky budící dojem nezastavitelné bouře a mohli by to klidně být zmínění Nile v robotě. Z dusného spodku vystupují sporadické, kvílivé tóny Morgothova nástroje a tvoří kontrast mezi dnem a nocí. Někde na jejich hraně může zkušené ucho zaslechnout melodii vyluzovanou pomocí thereminu, na který hraje Naderova krajanka Nancy.

Je to album nebo není? Otázka zůstává otevřena. Nahrávka budí silné rozpaky a názory na ni budou nejednoznačné, spíš negativní. Ani já nemohu chválit, i když těm dvěma novým skladbám jako takovým nemůžu vytknout zhola nic, jsou super.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.12.20 9:37odpovědět

Poslouchám a pořád si říkám, že debut In The Flesh nebyl zatím ničím následujícím překonán. A vlastně taky nevím, proč Nader Sadek konečně nevydají plnohodnotnou nálož.